Náš milovaný Winston Churchill

Jednou z nejvýznamnějších knih dvacátého století je Deník Anne Frankové. Tragicky krátký životopis Anny je dobře známý. Narodila se 12. června 1929 ve Frankfurtu nad Mohanem v Německu, městě s dlouhou a bohatou historií židovské kultury. Poté, co se v roce 1933 chopili moci nacisté, její rodina emigrovala do Nizozemska a usadila se v Amsterdamu.

Anna svou novou vlast zbožňovala, ale po německé invazi do Nizozemska na jaře 1940 (v den, kdy se Churchill stal premiérem) začal Annin otec Otto činit opatření, aby svou rodinu skryl před nevyhnutelným nacistickým pronásledováním Židů.

Dne 6. července 1942 se rodina Frankových a další rodina společně uchýlily do úkrytu ve speciálně připraveném "zadním traktu" v budově skladu na kanálu Prinsengracht, kde dnes sídlí Muzeum Anne Frankové. Celkem bylo v úkrytu osm lidí: Anna, její sestra Margot, jejich rodiče Otto a Edith, Hermann a Auguste van Pelsovi (v knize známí jako van Daanovi), jejich šestnáctiletý syn Peter a od listopadu 1942 také Fritz Pfeffer (starší zubař známý v knize jako pan Dussel).

Anně bylo třináct let, když se začala skrývat. Aniž by to její rodina věděla, již si začala psát deník. Její první zápis z této doby pochází z 8. července 1942. Každých několik dní psala nové záznamy, které po další dva roky dokumentovaly její nebezpečnou existenci. Poslední zápis byl učiněn 1. srpna 1944. O tři dny později provedli nacisté v úkrytu razii a všichni byli zatčeni. Anna a Margot byly poslány do německého koncentračního tábora Bergen-Belsen a v tomto táboře plném nemocí na počátku roku 1945 zahynuly. Anně bylo patnáct let.

Z ostatních přežil pouze Annin otec. Po válce se vrátil do Amsterdamu, kde mu přátelé, kteří rodině během skrývání pomáhali, předali Anniny zápisky a kresby, jež po ní zůstaly. Po určitém naléhání se Otto Frank rozhodl deník vydat a první vydání vyšlo v roce 1947.

Neexistují žádné důkazy o tom, že by Winston Churchill někdy četl anglický překlad, i když byl vydán v roce 1952, kdy byl Churchill opět premiérem. Kdyby však knihu někdy četl, nepochybně by ho dojalo zjištění, že jednou z jeho největších obdivovatelek během války byla právě Anna Franková. Ve svém deníku se o Churchillovi, jehož aktivity a projevy pozorně sledovala skrze rádio, zmínila hned několikrát.

První zmínka o Churchillovi v deníku je z 10. listopadu 1942 a popisuje spojenecké vylodění v severní Africe, operaci TORCH:

"Největší překvapení přišlo od pana van Daana, když v jednu hodinu oznámil, že se Britové vylodili v Tunisu, Alžíru, Casablance a Oranu. 'To je začátek konce,' říkal každý, ale Churchill, britský premiér, který pravděpodobně slyšel totéž v Anglii, řekl: 'Toto není konec. Není to ani začátek konce. Ale je to možná konec začátku.' Vidíš ten rozdíl?" [1]

Vskutku vnímavé na třináctiletou dívku; deník odhaluje bystrou pozorovatelku událostí, moudřejší, než by odpovídalo jejímu věku. V sobotu 27. února 1943 napsala: "Churchill měl zápal plic, ale pomalu se zotavuje. Svobodu milující Gándhí v Indii drží svůj po kolikáté už půst." [2]

Tento úsečný postřeh by pravděpodobně vyloudil úsměv na tváři Churchilla, který se skutečně zotavoval z vážného zápalu plic a právě napsal, že se "cítí rozhodně lépe. Gándhí také. Jakmile uviděl, že jeho kousky nemají žádný účinek, jeho stav se znatelně zlepšil." [3] Gándhí žil v pohodlném domácím vězení v Púně poté, co vyzval celou Indii, aby nepodporovala válečné úsilí Spojenců (a poté, co dříve vyzval evropské židy, aby se nechali s radostí zmasakrovat). Aby podpořil své stanovisko, držel třítýdenní půst. Mezitím Frankovi žili v každodenním strachu o život na přísně přídělové stravě, zatímco německá armáda okupovala jejich zemi, zotročovala civilisty a pronásledovala a vraždila Židy.

O více než rok později, dvacet měsíců od začátku skrývání, si Anna v pondělí 27. března 1944 zapsala, že dospělí v úkrytu obsesivně sledují zprávy v rádiu:

"Jako by nestačily zprávy německého Wehrmachtu a anglické BBC, zavedli teď speciální hlášení o náletech… Britové dělají ze svých leteckých útoků nepřetržitou záležitost, se stejným zápalem, s jakým Němci dělají záležitost ze lhaní. Rádio je proto zapnuté od časného rána a poslouchá se v kteroukoli denní dobu, až do devíti, deseti, často i jedenácti hodin večer."

Anna začala dávat najevo své podráždění:

"Arbeiter-Programm, rádio 'Oranje', Frank Phillips nebo Její Veličenstvo královna Vilemína, každý přijde na řadu a má vždy pozorné ucho… Fuj! Stává se to tak nudným a dá to dost práce nestát se sama nudnou starou veteší. Politika už rodičům víc škody udělat nemůže!" Nicméně dodala: [4]

"Musím zmínit jednu zářivou výjimku – projev našeho milovaného Winstona Churchilla je naprosto dokonalý." 

O deset týdnů později přišla ta největší zpráva ze všech: úterý 6. června 1944. Poté, co si zaznamenala, že od osmi hodin ráno poslouchala různá rozhlasová hlášení o vylodění v Normandii v různých jazycích, Anna napsala:

"Anglické zprávy v angličtině v jednu hodinu: 11 000 letadel je připraveno a létá sem a tam bez přestání, vyloďují jednotky a útočí za frontovými liniemi; 4 000 vyloďovacích člunů a menších plavidel neustále vyloďuje jednotky a materiál mezi Cherbourgem a Le Havrem. Anglické a americké jednotky již vedou tvrdé boje. Projevy [nizozemského premiéra] Gerbrandyho, premiéra Belgie, krále Haakona z Norska, de Gaulla z Francie, anglického krále a v neposlední řadě Churchilla." [5]

Počty letadel a strojů, které zaznamenala, byly tytéž údaje, které ten den uvedl Churchill ve svém projevu v Dolní sněmovně, ačkoliv si Anna popletla "vyloďovací čluny" s loděmi, protože vyloďovací čluny byly započítány mezi to, co Churchill popsal jako "několik tisíc menších plavidel". [6] O tři dny později Anna napsala:

"Slyšeli jsme v BBC, že se Churchill chtěl vylodit s jednotkami v den D; nicméně Eisenhowerovi a dalším generálům se podařilo mu to vymluvit. Jen si to představte, jakou má odvahu na tak starého muže – musí mu být nejméně sedmdesát." [7]

Churchillovi bylo ve skutečnosti šedesát devět let a je známou skutečností, že od osobní účasti na vylodění v den D ho musel odrazovat sám král Jiří VI. Annin obdiv pomáhá vysvětlit vášeň, kterou nadále vyjadřovala v tom, co se stalo jejím posledním zápisem o Churchillovi, učiněným v úterý 13. června 1944:

"Včera Churchill, Smuts, Eisenhower a Arnold navštívili francouzské vesnice, které byly dobyty a osvobozeny. Torpédový člun, ve kterém Churchill byl, ostřeloval pobřeží. Zdá se, že jako mnoho mužů neví, co je to strach – závidím mu to!" [8]

Churchillova první návštěva normandského předmostí se skutečně uskutečnila 12. června, ale nebyl to torpédový člun, nýbrž torpédoborec HMS Kelvin, na který Churchillova skupina nastoupila pro návrat do Portsmouthu. Přesto by Annu nepochybně potěšilo, kdyby se dozvěděla, že to byl Churchillův osobní návrh, aby Kelvin "vypálil ránu na Němce" , než se vrátí domů. [9]

Anna měla pravdu, když věřila, že Churchill nezná strach. Zatímco byl stále na břehu a setkával se s generálem Montgomerym, občas zazněly letecké poplachy. Nejméně jeden z nich byl skutečnou hrozbou. Když se později díval na fotografii, která tento okamžik zachytila, Montgomery vzpomínal: "Přiletěl Němec. Došlo k letecké bitvě. Všichni byli dost znepokojení. Winston byl docela potěšený. Bylo tam ostřelování. Všechno se to mlelo." [10] Opravdu odvaha.

Annu Frankovou samozřejmě nečekal žádný šťastný konec. Po dopadení nacisty toho srpna zemřela bez vlasů, vyhublá a třesoucí se, ne v plynové komoře, ale podvýživou a nemocemi, pravděpodobně někdy následujícího února. Její tělo bylo pohřbeno spolu s tisíci dalšími v neoznačeném hrobě.

Deník Anne Frankové inspiroval miliony lidí svou dojemností, vhledem a pocitem předtuchy. Ke konci napsala: "Klidné svědomí dělá člověka silným!" [11] Během svého utrpení byla Anna udržována při životě především svou vírou a láskou své rodiny, ale její svědectví odhaluje, že čerpala sílu i z lídršipu Winstona Churchilla.

David Freeman
Finest Hour 170
International Churchill Society

David Freeman působí jako editor magazínu International Chuchill Society Finest Hour.