Starší státník

Dlouhý soumrak

Konzervativní vláda z let 1951–1955 byla jedinou, kterou Winston Churchill sestavil na základě vítězství ve všeobecných volbách. Přesto je v panteonu jeho kariéry často vnímána jako poněkud antiklimaktické finále. Pokud se jí nějaké pozornosti v historických přehledech či biografiích vůbec dostane, pak obvykle jen jako kraťoučkého dovětku k hlavnímu bodu – totiž eposu jeho válečného premiérování v letech 1940–1945.[1]

Sám Churchill bývá líčen jako přestárlý, churavějící a jako premiér už nepříliš výkonný, přičemž po mrtvici v roce 1953 se situace ještě zhoršila. Tu a tam se objevily záblesky jeho někdejší geniality, ale každodenní dřina mírového vládnutí ho nudila. Poté, co socialistům oplatil svou volební porážku z roku 1945, je Churchill v některých kruzích obviňován z toho, že s mocí nedělal téměř nic jiného, než že se jí držel. Přátelé i političtí důvěrníci zpočátku předpokládali, že do roka uvolní místo svému určenému nástupci, ministru zahraničí Anthonymu Edenovi. Místo toho setrval až do dubna 1955 jako slábnoucí vůdce vlády, která byla údajně zároveň "nevýrazná" a "pro zemi škodlivá".[2]

Na tom všem je bohužel kus pravdy. Ve volbách roku 1951 bylo Churchillovi už 76 let a bezpochyby měl svá nejlepší léta za sebou. Jeho osobní i politický úpadek však byl zveličován. Historikové specializující se na období let 1951–1955 dokazují, že Churchill i jeho vláda byli důležitější, než připouští povšechná lidová moudrost a kritická paměť dnešních mainstreamových komentátorů.[3]

S vydáním třiadvacátého a závěrečného svazku The Churchill Documents, jsou důkazy k dispozici všem: více než 2 000 stran v mohutném rozšíření Gilbertovy knihy Never Despair (1988), závěrečného dílu oficiální Churchillovy biografie. Podtitul tohoto svazku, "Never Flinch, Never Weary", převzatý z Churchillova projevu z roku 1955, dokonale vystihuje nastavení mysli, které bylo zapotřebí editorům jednotlivých svazků při plnění jejich herkulovského úkolu.

Většina dokumentů v tomto svazku pochází z Churchill Archives a z Národního archivu Spojeného království; celek je pak dobarvován výběrem projevů a dobových výňatků z politických deníků. Prolínají se zde také materiály z rodinného archivu Churchillových, od korespondence Winstona a Clementine až po dopisy Churchillových dětí. Díky tomuto intimnímu rodinnému průhledu získává čtenář představu o Churchillovi jako o manželovi a otci, o skutečném člověku z masa a kostí, nikoliv jen obrázek legendy z historie. Přesto největší prostor v publikaci zaujímá praktické vládnutí: v jediném svazku se tak zde nachází korektiv vůči rozšířenému vnímání Churchillovy poválečné vlády jako nehybné a neúčinné.

Na osobní rovině bylo Churchillovým největším úspěchem v tomto období zotavení po mrtvici. Zmiňované dokumenty Churchilla po mrtvici ukazují nikoliv jako starce, který se ješitně odmítá vzdát moci, ale demonstrují sdílené hluboké přesvědčení, že jeho mimořádná zkušenost a věhlas ho stavějí do nejlepší pozice k dosažení dvou propojených cílů. Prvním bylo zvrátit závody v jaderném zbrojení dříve, než zbraně hromadného ničení ohrozí celé lidstvo. Druhým cílem, zrozeným ze strachu z jaderných zbraní, pokud by se studená válka změnila ve válku horkou, bylo svolání summitu hlav vlád Východu a Západu, prvního kroku k tomu, v co doufal jako v budoucí détente. Churchill ve svém úsilí nakonec neuspěl: když v roce 1955 opustil úřad, studená válka i jaderné zbraně dál na mezinárodní scéně představovaly kritickou hrozbu, kterou zmírnil za Západ až Richard Nixon. Jak však mnohé z těchto dokumentů dokládají, Churchillova snaha byla ušlechtilá, vizionářská a chvályhodná.

Zatímco tradičními Churchillovými oblastmi zájmu byly zahraniční a obranná politika, třiadvacátý svazek The Churchill Documents ukazuje, že byl aktivní napříč celým spektrem mírového vládnutí: jeho pozornosti se těšily právo a pořádek, školství, veřejné zdraví, znárodněná odvětví i řada dalších témat. V prvním roce vlády byla jejím hlavním problémem krize platební bilance. Ta byla tak vážná, že ji Churchill přirovnal k "roku 1940" v oblasti ekonomiky. Byly zavedeny drastické škrty ve veřejných výdajích, ale premiér trval na třech výjimkách: "bydlení, maso a nenechat se potopit".

Ve volbách roku 1951 konzervativci s poukazem na pomalé zotavování britských měst z válečného bombardování slibovali stavět 300 000 nových domů ročně. Churchill byl přesvědčen, že právě tento slib byl významným zdrojem volebního vítězství, a chtěl jej splnit. Maso bylo mezitím stále na příděl, stejně jako za války, a těžce nesl, že britský lid je tak "šokujícím způsobem špatně živen". Nakonec vláda i země bouři ustály. Do roku 1953 se ekonomika stabilizovala, v roce 1954 zmizelo přídělové hospodářství a v roce 1955 bytový program dosáhl celkového cíle. Když Churchill mluvil o tom, že se nechce "nechat potopit", myslel tím zachování mezinárodního postavení a zájmů Británie.

Ačkoli The Churchill Documents #23 potvrzuje šíři Churchillovy činnosti ve funkci premiéra, soubor je přece jen více zaměřen na dokumenty o zahraniční, obranné a imperiální politice. Churchillův první materiál pro nový kabinet v listopadu 1951 se týkal klíčové zahraničněpolitické otázky: evropské integrace. V opozici Churchill vyjadřoval tak horlivou veřejnou podporu myšlence Spojených států evropských, že mnozí lidé na kontinentě a dokonce i proevropští členové jeho vlastní strany doufali, že po jeho návratu k moci převezme Spojené království vedení nad západní Evropou, která se už bude opatrně federalizovat.

Churchillův vládní materiál o vztahu Británie ke všem nadnárodním strukturám tyto úvahy však zchladil: "Pomáháme, zasvěcujeme se, hrajeme svou roli, ale nesplýváme a nevzdáváme se své ostrovní povahy či svého Commonwealthtu." Tato směrnice zajistila, že se Spojené království vyhnulo Evropskému obrannému společenství (EDC), nadnárodnímu uskupení vytvořenému za účelem umožnit západoněmecký vojenský příspěvek ke kolektivní bezpečnosti. Když se EDC v roce 1954 zhroutilo, Eden s Churchillovým povzbuzením rychle vytvořil volnější, nefederální náhradu – Západoevropskou unii (WEU), která více odpovídala preferovanému vládnímu přístupu k evropské integraci.

WEU poskytuje dobrý příklad spolupráce Churchilla a Edena; Eden, zkušený diplomat, stál v čele mezinárodních jednání, zatímco Churchill ze zákulisí přikládal svou politickou váhu. Není tajemstvím, že Eden byl často Churchillovým dlouhým zdržováním předání klíčů od Downing Street 10 frustrován a rozhořčen, to by však nemělo zastírat, jak účinně oba muži spolupracovali, a to nejen v otázkách evropské bezpečnosti, ale i v celé řadě dalších mezinárodních problémů. Když se už však neshodli, neshody dokázaly být velkolepé. Výmluvným příkladem je Egypt. Zde se Churchillův instinktivní imperialismus střetával s Edenovým pokrokovějším pohledem na anglo-egyptské vztahy. Konkrétně Eden chtěl vyjednat stažení 70 000 britských vojáků posádkou v rozsáhlém komplexu chránícím Suezský průplav. Doufal, že základnu převede pod egyptskou správu s tím, že britské síly by se v případě nouze mohly vrátit. Pro Churchilla to nebylo nic menšího než "appeasement" vůči káhirské vládě a v soukromí jízlivě mluvil o Edenově "Mnichovu… na Nilu". Ke znovusblížení Churchilla a Edena přispěl až vznik vodíkové bomby – děsivé zbraně hromadného ničení, která dalece překonávala atomovou bombu svrženou na Hirošimu. Když v roce 1954 britští vojenští experti upozornili, že základna by mohla být zničena jedinou sovětskou vodíkovou bombou, Churchill nakonec uznal, že stažení britských sil dává smysl.

Zmínka o vodíkové bombě nás vrací k Churchillově hlavní posedlosti. Na začátku roku 1954 vlastnili vodíkové zbraně jak Američané, tak Sověti. Británie, pouhá atomová mocnost od roku 1952, zůstávala velmi zranitelná vůči tomu, co Churchill nazýval "novou hrůzou". Spojené království bylo už několik let domovem amerických leteckých základen a bombardérů amerického letectva schopných nést jaderné zbraně, ale zatímco Churchill tuto situaci přijímal v duchu anglo-americké spolupráce, důsledkem bylo, že Británie byla postavena "do úplného předvoje sovětského nepřátelství". Naproti tomu Severní Amerika ležela bezpečně mimo operační dosah tehdejší generace sovětských bombardérů. V březnu 1954 Spojené státy otestovaly svou dosud největší vodíkovou bombu, monstrum o síle 15 megatun. Když se o tom zdrcený Churchill dozvěděl, napsal prezidentu Eisenhowerovi a svěřil se mu se svým strachem, že "několik milionů lidí" v Londýně by bylo "zcela jistě vyhlazeno" srovnatelnou sovětskou bombou. Dodal, že radioaktivní spad, toxické smrtonosné mraky šířící se daleko za epicentrum výbuchu, představuje "nebezpečí, které se k nám blíží a je nám blíž a smrtelnější než vám".

Churchill brzy začal své obavy přetavovat v tlak na summit, na němž by vůdci Spojeného království, USA a SSSR mohli začít hledat způsoby, jak předejít střetu, vedenému bojem o prestiž. Zároveň, s vědomím, že zvrátit jaderné zbrojení bude nejspíš nemožné, přešel k opačnému extrému a stal se průkopníkem konceptu, který dnes známe jako vzájemně zaručené zničení (MAD). V roce 1953 naznačil, že "když rozvoj ničivých zbraní umožní každému zabít všechny ostatní, nikdo už nebude chtít zabít nikoho". Do roku 1954 byl přesvědčen, že "rovnost v jaderném zničení" mezi oběma bloky studené války může sloužit světovému míru tím, že učiní válku nemyslitelnou. Začal také tlumit svou dříve výraznou veřejnou kritiku SSSR a mezinárodního komunismu; ve světě s vodíkovými bombami už podle něj nebylo místo pro ideologický extremismus, pouze pro "mírové soužití".

Úspěch Churchillovy summitové diplomacie závisel stejně na americké podpoře jako na sovětské vstřícnosti. Po Stalinově smrti v roce 1953 jeho nástupci v Kremlu tvrdili, že mají zájem zmírnit mezinárodní napětí. Churchill navrhl Eisenhowerovi, aby se sovětská upřímnost otestovala na setkání na nejvyšší úrovni. Prezident USA nesouhlasil. "Rusko je ženština z ulice," prohlásil, "a ať má šaty nové, nebo jen staré a záplatované, pořád je pod nimi tatáž děvka." Churchill byl zdrcen. A jeho náladu nezlepšilo ani to, že na počátku roku 1954 americká administrativa představila svou strategii národní bezpečnosti New Look.

Od té chvíle měly být jaderné zbraně hlavním nástrojem amerického odstrašení a případně i odvety. Strategie, která měla vyděsit americké nepřátele, vyděsila i Churchilla.

Tyto doutnající tenze v anglo-amerických vztazích přerostly na jaře 1954 v otevřený konflikt, když Eisenhowerova administrativa usilovala o britskou účast v Američany vedené vojenské koalici k zásahu ve Vietnamu, kde Francouzi čelili porážce ve své dlouholeté válce proti Viet Minhu. Američtí stratégové považovali Vietnam za "spouštěcí" kostku pádu domina jihovýchodní Asie, tedy za zemi, jejíž propadnutí komunismu by mohl vyvolat katastrofickou geostrategickou řetězovou reakci. Eisenhower se obrátil přímo na Downing Street 10 a byl si jistý, že Churchillův proamerický postoj intervenci zaručí britskou podporu. Co však prezident netušil, bylo to, že vodíkové bomby a důraz strategie New Look na jaderné zbraně stanovily krajní mez toho, co je Churchill pro "zvláštní vztah" s USA ochoten podstoupit. Churchill tvrdil, že americká intervence ve Vietnamu by nejen vyprovokovala čínský protizásah, ale zároveň by nesla vážné riziko termonukleární války se Sovětským svazem. "Ve východní Anglii je silná americká letecká základna," připomněl Washingtonu, "a válka s Čínou, která by se dovolala čínsko-ruského paktu, by mohla znamenat útok vodíkovými bombami na tyto ostrovy."

Britský odpor zmařil tehdejší americké plány pro Vietnam, ale za cenu poškození anglo-americké harmonie. Když Francouzi v květnu 1954 následně prohráli rozhodující bitvu u Dien Bien Phu, byla na mezinárodní konferenci v Ženevě sjednána dohoda o Vietnamu. Eden byl hlavní postavou ženevského mírového procesu, zatímco Churchill mu z Londýna poskytoval pevnou podporu, a role konzervativní vlády při obnovení míru ve Vietnamu – alespoň na čas – je dnes považována za jeden z jejích nejdůležitějších úspěchů této vlády.[4] Vietnamská krize také Churchillovi potvrdila, jak snadno se může lokální či regionální problém vystupňovat v konflikt velmocí, a přiměla ho poté zdvojnásobit úsilí o uspořádání summitu Východ–Západ. Vzhledem k Eisenhowerově neochotě se však Churchill rozhodl jednat samostatně: v kabelogramu z července 1954, zaslaném přímo do Kremlu, navrhl čistě bilaterální setkání Spojené království–SSSR, a pokud bude třeba, tak v Moskvě.

Bohužel se Churchillova iniciativa rychle obrátila proti němu. Počítal s Eisenhowerovou nelibostí a také se s ní vypořádal. Nečekal však, jak prudká bude reakce jeho vlastního kabinetu. Ministři byli pobouřeni, že je předem nekonzultoval, a šokováni jeho okázalým přehlížením posvátného principu kolektivní odpovědnosti kabinetu. Po tři týdny se vláda ocitala na pokraji zhroucení, když Churchillovo ultimátum "podpořte mě, nebo se mě zbavte" naráželo na protihrozby rezignací od několika jeho kolegů. Ironií osudu vládu zachránilo před implozí jen to, že Kreml odmítl výlučně anglo-sovětské setkání. Poté se ministerské vášně začaly uklidňovat, ale pro premiéra zvyklého na kabinetní loajalitu to byla tvrdá lekce.

Na počátku roku 1955 byl Churchillův běh téměř u konce. Unavený a pod obnoveným tlakem vysokých stranických představitelů, aby odstoupil, určil duben jako měsíc svého odchodu. K jeho lítosti se summit stále neuskutečnil a jaderné arzenály USA i SSSR dál bujely. Na druhou stranu se měl rozšířit také britský arzenál. Už v červnu 1954 Churchill a přísně tajný Výbor pro obrannou politiku odsouhlasili vývoj britské vodíkové bomby. Jakkoli Churchill zbraně hromadného ničení nenáviděl, chtěl, aby jeho země měla co nejlepší obranu, a to znamenalo vlastní vodíkovou bombu. V březnu 1955 toto osudové rozhodnutí zveřejnil během svého posledního velkého premiérského projevu v parlamentu. Tento projev patří k jeho vůbec nejlepším a stavěl vedle sebe odpor k představě termonukleární války a naději do budoucna, pokud by všechny strany studené války dosáhly přibližné jaderné parity. Pak totiž díky "vznešené ironii… bezpečnost bude statným dítětem hrůzy a přežití dvojčetem zkázy". Jednalo se o dokonale výstižný popis vnitřního šílenství doktríny MAD.

Churchill žil po odchodu do důchodu ještě téměř celé desetiletí a materiály shromážděné v dokumentech #23 věrně zachycují jeho poslední léta. Jak lze očekávat, v těchto pozdějších dokumentech je více rodinného života a méně politiky, ačkoli Churchill dál jedním okem sledoval dění doma i v zahraničí, včetně "Suez-ide" svého nástupce Edena v roce 1956.[5] "Závěrečné dny či roky života jsou šedé a nudné," svěřil se Clementine v jednom zvlášť dojemném dopise, "ale mám štěstí, že tě mám po svém boku." Čtenáře tyto intimní rodinné výměny nepochybně dojmou, skutečný přínos tohoto závěrečného svazku projektu zahájeného před téměř šedesáti lety pro bádání o Churchillovi však spočívá v dřívějším souboru vládních materiálů. Díky obrovskému úsilí Larryho P. Arnna a jeho týmu na Hillsdale College už Churchillovu mírovou vládu nelze odbývat jako bezvýznamnou a nepodstatnou.

Kevin Ruane
Finest Hour 190
International Churchill Society

Kevin Ruane je profesorem moderních dějin na Canterbury Christ Church University a Archives By-Fellow na Churchill College na univerzitě v Cambridge.