Winston Churchill: Malíř

V roce 1915, během první světové války, se Churchill podílel na organizaci neúspěšné námořní operace v Dardanelách a souvisejících vojenských vylodění na Gallipoli, které si vyžádaly obrovské ztráty na životech. V důsledku toho byl Churchill veřejně i politicky zdiskreditován. Byl přeřazen na spíše podřadný post kancléře lancasterského vévodství a zdálo se, že jeho politická kariéra je u konce. Zničený a plný zoufalství se Churchill stáhl do pronajatého domu Hoe Farm poblíž Godalmingu v hrabství Surrey spolu se svou ženou Clementine a dětmi, než nakonec rezignoval na vládní funkci a dobrovolně se přihlásil do zákopů na Západní frontě.

Než však odešel na frontu, jednoho červnového dne na Hoe Farm jeho švagrová Gwendoline (neboli "Goonie") malovala na zahradě a všimla si Churchillova zájmu, a proto mu navrhla, aby to také zkusil. Půjčila mu malířskou soupravu svého malého syna. Tak začala jedna z jeho celoživotních vášní. Churchill se malování ujal ve svých čtyřiceti letech s pro něj typickým nadšením a vnímal je jako svou záchranu před zoufalstvím – "Múza malířství mi přišla na pomoc". V malování pak pokračoval dalších čtyřicet let.

Jako mořská obluda vylovená z hlubin nebo potápěč příliš rychle vytažený na hladinu, cítil jsem, jak mi kvůli náhlému poklesu tlaku v žilách hrozí roztržení. Měl jsem velkou úzkost a žádný způsob, jak ji zmírnit… A právě tehdy mi přišla na pomoc Múza malířství – z milosrdenství a z rytířskosti – a řekla: 'Jsou ti k něčemu tyhle hračky? Některé lidi baví.'
– Churchill, Painting as a Pastime

Painting as a Pastime

Ačkoliv byl Churchill v naprosté většině životních oblastí svrchovaně sebevědomý a jistý si sám sebou, ke svým malířským úspěchům byl obecně skromný; neaspiroval na vytváření mistrovských děl – nikdy netvrdil, že by nějaké namaloval – a neměl v úmyslu si svým koníčkem vydělávat peníze (na rozdíl od svého druhého řemesla, psaní). Určité ambice ohledně svého umění však přece jen měl. V roce 1921, tedy šest let poté, co poprvé vzal do ruky štětec, měl údajně prodat až šest obrazů, které vystavil v Paříži pod pseudonymem Charles Morin v galerii Galerie Druet, za tehdy úctyhodnou sumu 30 liber za kus (tedy cca 50 tisíc korun v dnešních penězích). V roce 1947 úspěšně zaslal dva obrazy na letní výstavu Royal Academy pod jménem David Winter (včetně díla Zimní slunce, Chartwell, které vyhrálo cenu již v roce 1927).

"Aby byl člověk skutečně šťastný a v bezpečí, měl by mít alespoň dva nebo tři koníčky a všechny musí být opravdové."
– Churchill, 'Hobbies', Pall Mall Gazette, Dec 1925

Churchillovy články o radostech z malování, později shromážděné v brožuře Malování jako koníček (Painting as a Pastime), se objevily v časopise Strand Magazine v letech 1921 a 1922 a vynesly mu úctyhodnou sumu 1 000 liber (což bylo samozřejmě podstatně více, než by mu za celý život vydělaly samotné obrazy). Manželka Clementine byla opatrná: "Předpokládám, že profesionálové budou rozmrzelí a řeknou, že o umění ještě dost nevíš." Jeho dcera Mary později napsala, že Clementine byla "v zásadě proti tomu, aby Winston psal to, co považovala za 'rychlokvašky', aby si přilepšili rozpočtu domácnosti". Ale Churchill, profesionální spisovatel (a nyní vášnivý malíř), převážil; jeho články měly velký úspěch a živě vysvětlovaly, proč lze v malování najít takové potěšení. Malování mu také poskytovalo útěchu a klid v dobách zoufalství a zármutku, např. po smrti dcery Marigold.

"Šťastní jsou malíři, neboť nebudou osamělí. Světlo a barvy, klid a naděje jim budou dělat společnost až do konce, nebo téměř do konce dne."
– Churchill, 'Hobbies', Pall Mall Gazette, Dec 1925

Vlivy

Churchill vyhledával a přijímal konstruktivní kritiku – alespoň co do umění malby – a rád experimentoval s novými médii a technikami. Sir John Lavery a jeho manželka Hazel nebyli jedinými, kdo ovlivnil Churchillův malířský styl. Během 20. let, kdy zastával úřad ministra financí, si Churchill nechával ohledně malování radit od Waltera Sickerta, který na něj přenesl své nadšení pro Degase, Corota a Constablea. Kromě toho, že Churchill zkoumal díla těchto malířů, také pečlivě studoval a vstřebával tvorbu dalších umělců: J. M. W. Turnera, Camille Pissarra (s nímž se Clementine setkala v Paříži), Paula Mazeho (anglicko-francouzského malíře, kterého Churchillovi oslovovali Cher Maître – tradiční francouzské oslovení, které se překládá jako "vážený mistře"), Johna Singera Sargenta (který namaloval portrét jeho matky), malíře moří Julia Olssona a Williama Nicholsona. Mnozí z nich navštěvovali Chartwell, kde Churchill většinu svého "patlání" prováděl, a Paul Maze ho doprovázel na mnoha jeho malířských cestách.

"Cožpak Manet a Monet, Cézanne a Matisse neprokázali malířství stejnou službu, jakou prokázali Keats a Shelley poezii poté, co se vymanila ze strojených a obřadných literárních dokonalostí osmnáctého století? Přinesli do výtvarného umění nový doušek joie de vivre (radosti ze života); krása jejich děl je prodchnuta veselím a vznáší se v jiskřivém vzduchu. Nepředpokládám, že by tito mistři mou obhajobu nějak zvlášť ocenili, ale musím přiznat, že mě jejich tvorba čím dál více přitahuje."
– Churchill, Painting as a Pastime

Chartwell jako zřídlo inspirace

"Den mimo Chartwell je dnem k zahození."
— Winston S. Churchill

Churchill trávil většinu svého volného času malováním v Chartwellu, a to jak v domě, v přilehlém ateliéru a na přilehlých pozemcích, které koupil v roce 1922 a které se nacházely v mírně zvlněné krajině Kentu. Když zrovna nezahradničil, nestavěl dětem domky na stromech nebo nekrmil svůj zvěřinec, trávil hodně času malováním, zejména během svých "let v divočině". Jeho ateliér v Chartwellu vypadá dnes téměř stejně jako za jeho života a na jeho stěnách je možné vidět mnohé z jeho obrazů. Obecně dával přednost světlu a barvám, a když mu počasí nepřálo a nemohl malovat venku, často se uchyloval ke studiím zátiší s ovocem, lahvemi a sklem (odtud Bottlescape, jeho obraz řady nápojů a sklenic, plných i prázdných). Jeho synovec Peregrine vyprávěl, že když Churchill dostal k Vánocům velkou láhev brandy, poslal děti po domě, aby našly další láhve, které by k ní postavily jako zátiší. Peregrine řekl Richardu M. Langworthovi, editorovi knihy *Churchill: In His Own Words*, že Churchill tehdy prohlásil: "Přineste mi přidružené a bratrské láhve, aby vytvořily osobní stráž tomuto majestátnímu kontejneru."

Malíř na cestách

Churchill nemaloval jen v Chartwellu. Jeho stojan, štětce a barvy ho provázely všude – když pobýval v domech přátel a rodiny (na hradě Hever v Kentu, kde maloval zahrady se sloupořadím, nebo v Breccles v Norfolku, domově Clementinina bratrance, kde maloval tamní lesy); na dovolených na Francouzské riviéře (Churchillovi si v roce 1922 pronajali na šest měsíců dům v Cannes); v Káhiře (kde se pustil do malování pyramid). V Maroku ho inspirovalo tamní světlo a barvy. Růžové pohoří Atlas označoval za "malířské" (paintaceous) a právě zde vytvořil některé ze svých nejrafinovanějších akvarelů – a jednu obzvláště zdařilou olejomalbu. Byl uchvácen exotickou pouštní krajinou a barvami – růžovými, bílými a okrovými odstíny, které kontrastovaly s jasně modrou pouštní oblohou.

V Americe a kanadských Skalnatých horách, na kopcích v Jeruzalémě; kamkoli se vydal, bral si své malířské náčiní s sebou. Churchill maloval také na jednom ze svých nejoblíbenějších míst, v Blenheimském paláci, kde se narodil a kam se po celý život pravidelně vracel. Jeho ranou zručnost se štětcem lze spatřit na obrazech dokončených v Mimizanu v oblasti Les Landes, jižně od Bordeaux ve Francii – v kraji chráněném před Atlantikem mohutnými písečnými dunami a borovými lesy.

Churchill mnoho svých obrazů rozdal jako dary (takže i když je známo přes pět set jeho děl, je téměř jisté, že jich existuje více, protože záznamy o těchto darech nebyly vždy vedeny – a obrazy se stále objevují). Prezident Roosevelt byl jen jedním z mnoha obdarovaných. Prezidenti Truman a Eisenhower od něj všichni dostali obrazy, stejně jako vikomt Montgomery, David Lloyd George a americký generál George C. Marshall – jakož i několik mladých žen v jeho rodinném a společenském kruhu.