Mnichov / Disaster of the First Magnitude

Churchillův projev, ve kterém jako řadový poslanec v rámci svých let v divočině kritizoval Mnichovskou dohodu. Oproti rozšířenému lidovému přesvědčení v něm nezaznívá okřídlená věta "Vláda musela volit mezi válkou a hanbou. Zvolila hanbu a dostane válku." Přesto obsahuje pasáže, které budou rezonovat západní civilizací po celé generace, jako je tato: 

...avšak lid musí zvědět pravdu. Má vědět, že naše obrana byla hrubě zanedbána a že má veliké nedostatky; má vědět, že jsme utrpěli bez války porážku, jejíž důsledky budeme po další své cestě vléci za sebou; má vědět, že jsme minuli osudný mezník v své historii, kdy celá rovnováha Evropy byla porušena, a že pro tuto chvíli byla vyslovena nad západními demokraciemi strašná slova: "Zvážen jsi, a nalezen lehkým."

A nemyslete si, že je to konec. To je teprve počátek účtování. To je teprve první doušek, předchuť poháru hořkosti, kterým budeme častováni rok co rok, nepovstaneme-li ve velikém obrození svého mravního zdraví a vojenské zdatnosti a nezastaneme-li se opět svobody jako v dobách minulých.
– Winston S. Churchill, 5. října 1938, Dolní sněmovna

Pod překladem celého projevu od Lva Brauna si můžete přečíst zkrácenou verzi jeho originálu. Celý originál pak naleznete zde. Překlad pochází ze čtyřicátých let, a odráží se v něm dobový pravopis i větná struktura. Dostupné v knižní sbírce válečných projevů Do boje (1946. František Borový).

Kontext:

1. září. Na podnět Lorda Runcimana přivezl Henlein Hitlerovi do Berchtesgadenu plán presidenta Beneše, navrhující „kantonální samosprávu“ spolu s nabídkou jiných velkorysých ústupků.

8. září. Nepatrné incidenty při srocení, které podnítili nacisté před věznicí v Moravské Ostravě (Sudetech) si vzala německá vláda za důvod přerušeni všech styků s Československem.

11. září. Nacisté zdraví Lorda Runcimana jako „osvoboditele sudetských Němců". Vážné demonstrace, které měly téměř rozměry vzpoury; mezi 11. a 12. zářím bylo usmrceno 23 lidí.

12. září. Hitler prohlásil v paličské řeči v Norimberce, že útlak sudetských Němců se musí skončit.

14. září. Henlein podal ultimátum, které československá vláda zamítla; na to Henlein utíká ze země.

15. září. Neville Chamberlain letí do Berchtesgadenu.

18. září. Na pozvání britské vlády přijeli do Londýna Daladier a Bonnet na konferenci a tam bylo dohodnuto rozdělení Československa a opuštění francouzských závazků. Československá vláda vyhlašuje "stav branné pohotovosti".

21. září. Velvyslanci Velké Britannie a Francie oznámili presidentu Benešovi, že Československo musí přijmouti bez výhrad podmínky jejich zemí, nebo že bude čelit Německu samo.

22. září. Československá vláda, která zasedala celou noc, přijímá podmínky. Mr. Chamberlain odjíždí do Godesbergu.

24. září. Mr. Chamberlain se vrací s memorandem, obsahujícím německé požadavky a shledává, že požadavky převyšují značně jeho očekávání. Proto informovala Velká Britannie a Francie Československo, že obě mocnosti nehodlají sice nikterak působit na jeho rozhodnutí, že však je budou podporovati, postaví-li se proti dalším požadavkům. Československo mobilisuje.

28. záři. První Lord admirality Duff Cooper nařizuje mobilisaci válečného loďstva.
Uprostřed řeči v poslanecké sněmovně podal Sir John Simon Chamberlainovi kus papíru; ministerský předseda na to oznámil, že je pozván, aby se spolu s Daladierem setkali Mnichově s Mussolinim a s Hitlerem.

29. září. Mnichovská konference. Mr. Chamberlain nabízí další ústupky na úkor Čechů, jimž nebyl dovolen vstup do konferenční místnosti.

30. září. Československá vláda, které bylo oznámeno, že Chamberlainovi musí být odevzdána odpověď do dvanácté hodiny polední, se podrobuje diktovaným podmínkám. Generál Syrový je oznamuje národu rozhlasem v páté hodině odpolední.

1. října. Mr. Chamberlain se vrací a oznamuje na letišti v Hestonu, že přinesl „mír pro naši dobu". Když přijel na Downing Street, ohlašuje, že přivezl „čestný mír".

2. října. První lord admirality Duff Cooper odstupuje. Dolní sněmovna zahájila o dohodě třídenní rozpravu.
Polsko se zmocnilo těšínské oblasti v Československu.

5. října. President Beneš odstupuje.

Nezačínám-li dnes odpoledne svou řeč obvyklými a téměř neměnnými slovy uznání ministerskému předsedovi za jeho postup v této krisi, není to určitě z nedostatku osobní úcty. Naše osobní vztahy byly po velmi mnoho let velmi příjemné a chápal jsem hluboce podle vlastních zkušeností v podobné krisi, jakému napětí a tlaku byl vystaven; jsem však přesvědčen, že je lépe říci o veřejných věcech přesně to, co si myslíme, a dnes není určitě doba, aby kdo těžil ze situace pro svou politickou popularitu. Skvělý příklad pevného charakteru nám podal přede dvěma dny předchozí První lord admirality. Projevil pevnost charakteru, která vůbec neuhýbá proudům veřejného mínění, ať jsou jakkoli prudké a dravé. Můj ctihodný přítel poslanec za jihozápadní Hull (Mr. Law), jehož nabádavé řeči naslouchala sněmovna v pondělí, měl úplně pravdu, když nám připomněl, že ministerský předseda projevoval po celou dobu svého jednání o těchto věcech značnou lhostejnost k volání slávy i pískotu a ke střídání kritiky s potleskem.

Je-li tomu tak, pak tyto vlastnosti a povznesenost mysli mohou umožnit, aby byly v této sněmovně proneseny i nejostřejší výrazy poctivého mínění, aniž se tím poruší osobní vztahy, a aby byl celý problém osvětlen ze všech hledisek. Když jsem se nyní takto posilnil příkladem jiných, chci je ještě překonati. Začnu tudíž tak, že řeknu věc nejméně populární a nejnevítanější. Začnu tím, že řeknu to, co by každý rád ignoroval nebo zapomněl, co však nicméně nutno prohlásiť, že totiž jsme utrpěli úplnou a neúprosnou porážku a že Francie utrpěla ještě větší než my. To nejzazší, co můj velmi ctihodný přítel ministerský předseda mohl zajistit všemi svými nezměrnými snahami, veškerým velkým úsilím a mobilisací, jež byla vyhlášena v této zemi a veškerou tou úzkostí a napětím, jimiž jsme v této zemi prošli, to nejzazší, čeho mohl dosíci pro Československo ve sporných otázkách, bylo, že německý diktátor místo, aby shltl všechno, co bylo před ním na stole, najednou se uvolil, aby se mu podávalo postupně, chod za chodem.

Kancléř pokladu (Sir John Simon) řekl, že to bylo poprvé, co Hitler musil v něčem poněkud ustoupiti. Opravdu nesmíme plýtvati časem po celé té dlouhé rozpravě a hloubati o rozdílu mezi tím, čeho se dosáhlo v Berchtesgadenu, Godesbergu a Mnichově. Lze to velmi krátce vyjádřit, dovolí-li mi sněmovna pozměnit metaforu. S namířenou pistolí byla požadována nejprve jedna libra. Když byla dána, požadovaly se dvě libry s namířenou pistolí. Konečně diktátor souhlasil, že vezme jednu libru a sedmnáct a půl šilinku a zbytek ve slibech dobré vůle do budoucnosti.[1]

Nyní přicházím k tomu, co mi zde uváděli právě nyní někteří řečníci této sněmovny, k tomu zachraňování míru. Nikdo nebyl rozhodnějším a neústupnějším bojovníkem o mír než ministerský předseda. To ví každý. Nikdy tu nebylo tak neohroženého a pevného rozhodnutí udržeti a zajistiti mír. To je docela pravda. Nicméně mi není zcela jasné, proč Velké Britannii a Francii hrozilo tak veliké nebezpečí, že budou v této chvíli strženy do války s Německem, když ve skutečnosti byly po celou dobu odhodlány Československo obětovati. Podmínky, jež ministerský předseda přivezl, mohly býti snadno sjednány, myslím, kdykoli během léta, obvyklou diplomatickou cestou. A chci říci, že věřím, že Češi, kdyby byli ponecháni sami sobě a kdyby se jim bylo řeklo, že jim západní mocnosti vůbec neposkytnou pomoci, byli by mohli sjednati lepší podmínky, než jaké dostali po všem tom ohromném povyku; sotva mohli míti horší.

Nikdy není naprosto jisté, že dojde k boji, je-li jedna strana rozhodnuta, že ustoupí na celé čáře. Čteme-li mnichovské podmínky, vidíme-li, co se děje v Československu z hodiny na hodinu, jsme-li jisti, nechci říci souhlasem, avšak tichým přikývnutím parlamentu – když kancléř pokladu pronese řeč, v níž se aspoň pokouší mohutně a přesvědčivě podati věc tak, jako by to vše bývalo konečně nevyhnutelné a opravdu správné – když jsme toto vše viděli a všichni na této straně sněmovny včetně mnoha členů konservativní strany, kteří jsou opatrnými a bedlivými strážci národního zájmu, vidí zcela jasně, že nebylo nic v sázce, co by ohrožovalo naše životní zájmy – zdá se mi, že je nutno se tázat, k čemu všechny ty potíže a všechen ten křik?

Rozhodnutí učinila vláda britská a francouzská. Chci však upozorniti na to, že je velmi důležité, abychom si uvědomili, že to nebyla otázka, o které měla rozhodnout jen britská vláda sama. Velmi se podivuji způsobu, jímž v této sněmovně byly potlačeny všechny zmínky rekriminačního rázu. Musíme si však uvědomiti, že toto rozhodnutí neučinila jedna z obou vlád, nýbrž že to bylo rozhodnutí, za něž obě vlády musí převzíti odpovědnost společně. Když však bylo už rozhodnutí učiněno, a když se podle něho jednalo – ať už bylo moudré či nemoudré, rozumné či krátkozraké – když už jednou bylo rozhodnuto nedělat z obrany Československa věc války, pak nebylo opravdu důvodu, kdyby se byla věc v létě projednávala obvyklým postupem, vyvolat celý ten mohutný aparát krise. Domnívám se, že této věci je nutno si všimnout.

Požaduje se na nás, abychom hlasovali pro tento návrh [2], který tu byl podán tiskem; jisté je, že návrh je upraven velmi opatrně, právě tak jako pozměňovací návrh, který po-dala oposice. Nemohu sám vysloviti souhlas s tím, co se stalo; a protože kancléř pokladu s takovou výmluvností se k návrhu připojil, chci se, dovolíte-li mi, pokusiti osvětlit celou věc s jiného hlediska. Zastával jsem vždy názor, že udržení míru závisí na mohutnosti soustředěné síly, jež by zastrašila útočníka, spolu s opravdovou snahou napraviti křivdy. Hitler dosáhl svého vítězství jen o vlásek, jako tomu bylo již při tolika známých bojích, které změnily osud světa. Po obsazení Rakouska v březnu jednali jsme o tomto problému ve sněmovních rozpravách. Odvážil jsem se apelovati na vládu, aby šla poněkud dále, než šel předseda vlády, a aby společně s Francií a s jinými mocnostmi slíbila, že zaručí bezpečnost Československa, zatím co by sudetoněmecká otázka byla zkoumána buď výborem Společnosti národů nebo nějakým jiným nestranným sborem; i dnes se ještě domnívám, že kdybychom byli bývali šli po této cestě, nebyli bychom se dostali do tohoto neblahého stavu. Naprosto souhlasím se svým velmi ctihodným přítelem poslancem za volební okres Sparkbrook (Mr. Amery), který tehdy pravil: "Rozhodněte se pro jedno nebo druhé; buď oznamte, že na celé věcí vůbec nemáte zájmu, nebo dejte záruku, která s největší pravděpodobností zajistí ochranu pro tu zemi."

Francie a Velká Britannie společně, zvláště kdyby bývaly v úzkém styku s Ruskem, což se jistě nestalo, mohly za oněch letních dnů, kdy měly ještě prestiž, působit na mnohé z menších evropských států; a věřím, že mohly rozhodně působit na stanovisko Polska. Taková koalice, připravená v době, kdy německý diktátor nebyl ještě hluboce a neodvolatelně zabrán do svého nového dobrodružství, byla by, jak věřím, poskytla oporu všem oněm silám v Německu, které odporovaly tomuto směru a tomuto novému plánu. Byly to rozmanité síly; byla tu vojenská místa, která prohlašovala, že Německo není připraveno na světovou válku; pak tu byly veliké skupiny lidí s umírněnými názory a zástupy, které se děsily války; pak některé síly, které mají ještě nějaký vliv na vládu. Takový postup by byl býval posilnil všechnu tu mocnou touhu po míru, o kterou se sdílí bezmocné zástupy německého lidu se svými druhy ve Velké Britannii a ve Francii a která, jak nám bylo připomenuto, našla vášnivý a zřídka možný výraz v radostných ovacích, jichž se dostalo ministerskému předsedovi v Mnichově.

Všechny tyto síly spolu s jinými odstrašujícími opatřeními, která by se byla bývala zrodila z kombinace mocností, velikých i malých, připravených státi pevně na obranu práva a pro spořádanou nápravu křivd, jistě mohly býti účinné. Mezi podrobením a okamžitou válkou byla tu tedy ještě tato třetí možnost, jež dávala nejen naději na mír, ale i na spravedlnost. Měla-li však míti taková politika úspěch, byla by Velká Britannie ovšem musela přímo a už dávno prohlásiti, že bude společně s ostatními hájiti Československo proti nevyprovokovanému útoku. Vláda Jeho Veličenstva odmítla dáti onu záruku, když by byla zachránila situaci, ale nakonec ji dala, když už bylo příliš pozdě, a nyní ji pro budoucnost obnovuje, když už není nejmenší možnosti ji uplatnit.

Je konec. Tiché, truchlící, opuštěné, zlomené Československo ustupuje do temnoty. Trpělo v každém směru pro své sdružení se západními demokraciemi a se Společností Národů, jejímž bylo vždy poslušným služebníkem. Trpělo zejména pro své spojení s Francií, pod jejímž politickým vedením tak dlouho jednalo. Dokonce i opatření učiněná vládou Jeho Veličenstva v anglo-francouzské dohodě dáti Československu nejlepší možnou příležitost – totiž že místo plebiscitu mají býti odloučeny určité okresy s nepochybnou padesátiprocentní menšinou – se obrátila v jeho neprospěch, protože v mnoha okresech má ještě mimo to býti plebiscit, a pak se ještě vrhly na bezbrannou oběť i ostatní státy, které měly požadavky.

Obecní volby, na jejichž základě byla stanovena padesátiprocentní zásada, konaly se za okolností, jež neměly nic společného s připojením k Německu. Když jsem se zde setkal s panem Henleinem, ujistil mne, že si jeho lid nic takového nepřeje. Byla učiněna závazná prohlášení, že jde pouze o otázku samosprávy, o to, aby si dobyli svébytného postavení v československém státě. Nikdo nemá práva prohlásiti, že plebiscit, jenž má býti v oblastech za saarských podmínek, a odloučení okresů s 50 procenty – že obě tato opatření vyjadřují i jen zdaleka rozhodnutí o sebeurčení. Je to podvod a fraška odvolávat se na tento výraz.

My v této zemi i jiné liberální a demokratické země máme úplné právo zdůrazňovat zásadu sebeurčení, avšak ta se špatně vyjímá v ústech těch, kteří v totalitních státech odmítají i nejmenší snášelivost vůči kterékoli skupině a kterékoli víře uvnitř svých hranic. Ale, ať už to vezmete jakkoliv, tento kus země, tento soubor lidských bytostí, jenž má být nyní odevzdán, nikdy nevyslovil přání jíti pod nacistickou vládu. Ani nyní nevěřím, že by vyslovili podobné přání, kdyby se bylo možno tázat na jejich mínění.

Jaká je situace zbývajícího Československa? Je nejen politicky zmrzačeno, nýbrž hospodářsky a finančně je v naprostém zmatku. Jeho bankovnictví je rozrušeno, železniční doprava přervána, průmysl osekán a přemisťování lidu je neobyčejně kruté. Sudetští horníci, kteří jsou všichni Češi, a jejichž rodiny žily v těchto krajích po staletí, musí nyní prchati do oblastí, v kterých jsou sotva ještě doly, v nichž by mohli nalézti práci. Stala se tu tragedie. V britských srdcích musí být vždy nejhlubší lítost a pocit rozhořčení nad tím, jak se s nešťastnou Československou republikou nakládalo.

Ale ještě to není konec. V kterémkoli okamžiku se program může změnit. V kterémkoli okamžiku může býti Dr Goebbelsovi nařízeno, aby spustil znovu svou prolhanou a utrhačnou propagandu; v kterémkoli okamžiku může být vyprovokován nějaký incident a nyní, když pásmo pevností bylo obchváceno, co může zastavit vůli dobyvatele? Zřejmě nemáme nejmenších možností, abychom jim nyní poskytli nejmenší pomoci mimo pomoc finanční, kterou vláda rychle dala a každý to také rád uvítal.

Troufám si soudit, že československý stát se nemůže v budoucnu udržet jako samostatný útvar. Myslím, že uvidíte, jak v době, kterou lze snad měřit na léta, ale možná také jen na měsíce, bude Československo pohlceno nacistickým režimem.

Snad se k němu ze zoufalství nebo z pomsty přídá. Ať tomu bude jakkoli, historie je skončena. Nelze nám však hleděti na opuštění a zkázu Československa jen ve světle událostí, jež se staly v uplynulém měsíci. Je to nejžalostnější důsledek toho, co jsme udělali a co jsme zanedbali v uplynulých pěti letech – pěti letech neplodných dobrých úmyslů, pěti letech dychtivého hledání místa nejslabšího odporu, pěti letech trvalého ústupu britské moci, pěti letech zanedbávání naší letecké obrany. To jsou základní skutečnosti, jež tu chci dnes vyložit, a jež vyznačovaly neprozíravé vůdcovství, za které Velká Britannie a Francie budou draho platit. V těchto pěti letech jsme se vzdali bezpečné posice tak naprosté a tak nevývratné, že jsme o ní ani nikdy neuvažovali. Vzdali jsme se postavení, v kterém byl ten, kdo by byl býval i jen vyřkl slovo "válka", byl pokládán za člověka, který patří do blázince. Vzdali jsme se posice bezpečí a moci – moci činiti dobře, být velkomyslní k poraženému nepříteli, moci dohadovat se s Německem, moci vycházet mu vstříc v jeho stížnostech, moci zastavit jeho zbrojení, kdykoli bychom uznali za vhodné, moci podniknout jakýkoli krok síly nebo milosrdenství či spravedlnosti, který jsme pokládali za správný – v pěti letech jsme se dostali z té bezpečné a nevývratné posice do stavu, v jakém jsme dnes.

Zamyslím-li se nad krásnými nadějemi dlouhého míru, které stále byly před Evropou na počátku roku 1933, kdy Hitler dosáhl moci a nad všemi těmi příležitostmi zastavit vzrůst nacistické moci, které byly zahozeny, zamyslím-li se nad obrovskými možnostmi a zdroji, které jsme zanedbali nebo vyplýtvali, nemohu věřit, že obdoba existuje v celé historii. Pokud jde o tuto zemi, odpovědnost musí nést ti, kdo nesporně ovládali naše politické osudy. Oni ani nezabránili Německu opětně se vyzbrojit, ani nevyzbrojili včas nás. Přeli se s Italií, aniž zachránili Habeš. Zneužili a zdiskreditovali veliké zřízení Společnosti národů a zanedbali sjednat spojenectví a koalice, které mohly napravit staré omyly a tak nás nechali v hodině zkoušky bez dostatečné národní obrany i bez účinné mezinárodní bezpečnosti.

O prázdninách mne napadlo, že by bylo dobré prostudovat vládu krále Ethelreda Nepřipraveného. Sněmovna si vzpomene, že to bylo údobí velikého neštěstí, kdy jsme se dostali z mocné posice, kterou jsme si vydobyli za potomků krále Alfreda, velmi rychle do naprostého zmatku. Byl to čas Danegeldu[3] a cizího tlaku. Musím říci, že drsná slova Anglosaské kroniky, napsaná před celým tisíciletím, se mi zdají přiléhavá – při nejmenším aspoň tak přiléhavá, jako ony citáty ze Shakespeara, kterými nás častoval poslední mluvčí z oposičních lavic. Zde je, co praví Anglosaská kronika, a myslím, že ta slova dobře vystihují způsob, jakým jsme jednali s Německem a naše vztahy k němu: "Všechny tyto pohromy na nás dolehly pro zlou radu; protože jsme jim ani v pravé chvíli nezaplatili daň, ani jsme se jim nepostavili na odpor; když však natropili nejvíce zla, pak byl s nimi mír smluven." Toto je moudrost minulosti, neboť všechna moudrost není nová moudrost.

Odvážil jsem se vyjádřiti tyto názory, abych ospravedlnil, že nemohu podporovati návrh, který se tu dnes večer podává, ale uznávám, že tato veliká věc Československa a britské a francouzské povinnosti k němu, přešla už do historie. Nový vývoj může přijít, avšak my tu nejsme proto, abychom rozhodli, zda ten nebo onen z těchto kroků měl být učiněn nebo neměl. Byly učiněny. Byly učiněny těmi, kdož měli právo je učinit, protože byli nadáni nejvyšší výkonnou odpovědností koruny. Ať už si o tom myslíme cokoli, musíme pohlížeti na ony kroky jako na opatření toho druhu, která už nelze odvolat. Minulost je ta tam a útěchy dojde jen ten, kdo cítí, že učinil vše, aby radil správně a moudře, dokud byl čas. Obracím se proto nyní k budoucnosti a k naší situací, jaká je nyní. A tu jsem si opět jist, že budu musit říci něco, co vůbec nebude uvítáno.

Jsme uprostřed katastrofy prvního řádu, která dolehla na Velkou Britannii a Francii. Nezavírejme před tím očí. Je nyní nutno uznati, že všechny středoevropské a východoevropské země se vyrovnají, jak nejlépe budou moci, s triumfující mocí nacismu. Soustava spojenectví ve střední Evropě, o niž opírala svou bezpečnost Francie, byla smetena a nemohu si představiti, jak by mohla být obnovena. Byla otevřena cesta dunajským údolím k Černému moři, cesta, která vede až do Turecka. Zdá se mi, že všechny tyto země střední Evropy, všechny tyto podunajské státy, budou fakticky, i když ne formálně, jeden po druhém vtaženy do tohoto obrovského systému mocenské politiky nejen vojensko-mocenské, nýbrž i hospodářsko-mocenské – jehož ohnisko bude v Berlíně, a myslím, že toho lze dosíci zcela hladce a rychle, a nebude při tom nezbytně třeba vypáliti jedinou ránu. Chcete-li zvážiti pohromu zahraniční politiky Velké Britannie a Francie, pohlédněte jen, co se děje a co každý den zaznamenávají The Times ve svých sloupcích. Tak jsem na příklad dnes ráno četl o Jugoslavii – a znám leccos o této zemi:

"Učinky krise na Jugoslavii je možno zjistiti ihned. Od voleb roku 1935, které se konaly brzy po zavraždění krále Alexandra, vedla srbská a charvátská oposice proti vládě Dr Stojadinoviće celou svou kampaň pro příští volby pod heslem: ,Zpět k Francii, Anglii a Malé dohodě; zpátky k demokracii.' Události posledních čtrnácti dnů tak vítězně podepřely politiku Dr Stojadinoviće..." – jeho politika je pro úzké sdružení s Německem - "že oposice se zhroutila takřka přes noc; nové volby, o jejichž datu byly pochybnosti, budou nyní asi velmi brzy a jejich výsledkem může být jen drtivé vítězství vlády Dr Stojadinoviće". 

To tedy je země, která by byla ještě před třemi měsíci stála po boku jiných států, aby zabránila tomu, co se stalo.

A co se přihodilo ve Varšavě? Britský a francouzský velvyslanec navštívili ministra zahraničí plukovníka Becka či pokoušeli se ho navštíviti, aby ho požádali o určité zmírnění drsných opatření Polska proti Československu v těšínské věci. Zavřeli jim dveře před nosem. Francouzskému velvyslanci nebylo ani povoleno slyšení a britskému velvyslanci dal velmi krátkou odpověď ministerský rada. Polský tisk líčí celou věc jako politickou indiskreci, které se dopustily obě tyto mocnosti, a dnes jsme se dočetli, že se úder plukovníku Beckovi podařil. Nikterak při tom nezapomínám, že tomu není ještě ani dvacet let, co britské a francouzské země vysvobodily Polsko z jařma, trvajícího celých stopadesát let. Domnívám se, že je to věru smutná episoda v historii této země, k jejíž svobodě a právům tak mnozí z nás měli tak dlouho vřelé sympatie.

Tyto příklady jsou typické. Budete moci sledovati den po dni, týden po týdnu, naprosté odcizování těchto oblastí. Mnohé z těchto zemí ze strachu z rostoucí moci nacistů dosadily už politiky, ministry a vlády Německu příznivé, ale v Polsku, v Rumunsku, v Bulharsku a v Jugoslavii bylo vždy obrovské lidové hnutí, které hledělo k západním demokraciím a nenávidělo myšlenku, že by se jejich země mohly dostati pod zvůli totalitních režimů; tyto široké lidové vrstvy doufaly, že se tomu zabrání. To vše jsme tedy nyní hodili přes palubu. Mluvím o zemích, které jsou velmi daleko. Rád bych však věděl, jaká bude situace Francie a Anglie letos a příští rok? Jaká bude situace oné západní fronty, jejímiž jsme naprostými ručiteli? Německá armáda je nyní početnější než francouzská, třebaže není zdaleka tak zkušená nebo dokonalá. Do příštího roku bude však německá armáda ještě mnohem početnější a zkušenější. Vládci nacistického Německa, zbaveni veškerých obav na východě, a majíce zajištěny zdroje, které značně zmenší obavu z námořní blokády, pokud ji vůbec neodstraní, budou mít svobodnou volbu, kterým směrem mají zamířit svůj zrak. Usmyslí-li si pak nacistický diktátor obrátit se na západ, což se dobře může stát, trpce bude Francie a Anglie želeti ztráty oné skvělé armády starobylých Čech, na jejíž zničení podle odhadu z minulého týdne Německo by bývalo potřebovalo neméně než 30 divisí.

Můžeme zavírati oči před velikou změnou, která nastala ve vojenské situaci a před nebezpečími, kterým musíme čelit? Mám za to, že procházíme právě údobím, kdy zesílíme britskou armádu do čtyř let o celé čtyři prapory. Neméně než dva byly už úplně vyzbrojeny. Je aspoň 30 divisí, s nimiž musíme nyní počítat na francouzské frontě, vedle těch 12, které Německo získalo při pohlcení Rakouska. Mnozí lidé se bezpochyby zcela poctivě domnívají, že obětují jen zájmy Československa, kdežto já se obávám, že shledáme, jak hluboce jsme poškodili, ba snad osudně ohrozili bezpečnost, a možná i nezávislost Velké Britannie a Francie. Tu nejde jen o otázku, dáme-li Německu kolonie, a my o ně budeme jistě požádáni. Ani tu nejde o to, že ztrácíme vliv v Evropě. Jde to všechno mnohem hlouběji.

Musíte míti na mysli povahu nacistického hnutí a ráz jeho vlády. Ministerský předseda si přeje, aby byly vytvořeny srdečné vztahy mezi touto zemí a Německem. Není nijak obtížné vytvořiti srdečné vztahy mezi lidem obou zemí. Srdcem jsme s německým lidem. Ale ten nemá moci. A nikdy nedosáhnete přátelství s dnešní německou vládou. Musíte míti diplomatické a korektní vztahy, nikdy však nemůže být přátelství mezi britskou demokracií a nacistickou mocí, –­ tou mocí, která pohrdá křesťanskou ethikou, která se dere vpřed za válečného pokřiku barbarského pohanství, která se chlubí svým duchem útočnosti a výboje, která čerpá sílu a perversní rozkoš z pronásledování a s nemilosrdnou brutalitou vyhrožuje, jak jsme viděli, že užije vražedného násilí. Taková mocnost nemůže být nikdy spolehlivým přítelem britské demokracie.

Za zvlášť nesnesitelné pokládám, že duch naší země by mohl upadnout do moci, okruhu a vlivu nacistického Německa a že by se naše existence stala závislou na jeho dobré vůli a rozmaru. Aby se tomu předešlo, domáhal jsem se, seč jsem byl, o udržení všech základů obrany – především o včasné vybudování letecké obrany silnější než kterákoli jiná na dolet našich břehů; potom o souborné vytvoření kolektivní síly mnoha národů; a pak o sjednání spojenectví a vojenských úmluv, vždy v rámci Úmluvy o Společnosti národů, abychom shromáždili síly a tak omezili aspoň rozrůstání této mocnosti. Vše to bylo marné. Každá posice byla postupně podkopána a opuštěna po uspokojujících a přijatelných výmluvách.

Nechceme být vedeni po cestě směřující k služebnictví nacistickému Německu a jeho systému nadvlády nad Evropou. Za několik málo let, snad za několik málo měsíců, budou nám předloženy požadavky a budeme bezpochyby pozváni, abychom je splnili. Tyto požadavky se budou možná týkat postupu území nebo postupu svobody. Předvídám a předpovídám, že politika podrobování přinese s sebou omezení naší svobody projevu a rozpravy v parlamentě, na veřejných řečništích a v tisku, protože se řekne – a já to někdy slyším už dnes – že nelze dovolit, aby nacistický systém diktátorství kritisovali obyčejní, prostí angličtí politikové. Potom, až bude tisk pod kontrolou, částečně přímou, avšak mnohem více nepřímou, až bude každý orgán veřejného mínění uspán a chloroformován v tiché přitakání, budeme na této své pouti vedeni do dalších etap.

Je to maličkost, kterou tu uvádím do debaty, avšak v tomto týdnu slyšel jsem cosi z rozhovoru Tadpola a Tapera.[4] Velmi se přimlouvali, aby byly obecné volby – jakési, mohu-li tak říci, převrácené volby z roku 1918, kterým jsme říkali khaki (válečné). Byl bych si přál, aby byl ministerský předseda včera večer slyšel projev mého ctihodného a statečného přítele člena sněmovny za volební okres Westminsterské opatství (Sir Sidney Herbert). Vím, že nikdo nemá více trpělivosti a že nikdo nenavštěvuje pravidelněji sněmovnu než ministerský předseda, a je obdivuhodné, jak dovede sedět a naslouchat tolika našim debatám, ale tehdy nešťastnou náhodou tu právě nebyl. Jsem si však jist, že kdyby byl býval slyšel řeč mého ctihodného a statečného přítele, byl by býval pociťoval velikou nevoli nad tím, že taková pověst mohla i jen vzniknout. Nemohu uvěřit, že by dnešní ministerský předseda nebo kterýkoli ministerský předseda, který má velikou většinu ve sněmovně, byl schopen takového činu historické a ústavní neslušnosti. Mám o něm příliš dobré mínění. Zmýlil-li jsem se však v tomto úsudku, a jde-li opravdu o rozpuštění sněmovny pro mnichovskou dohodu a pro otázku anglo-nacistického přátelství, stavu naší obrany a tak dále, pak bude musit každý bojovat podle svého přesvědčení a jen prorok by mohl předpovědět konečný výsledek; ať však výsledek bude jakýkoli, jen málo věcí by mohlo ohroziti tak osudově naši zbývající naději, že budeme dál existovat jako veliká mocnost, než kdyby v této zemi došlo k rozkolu pro tento smrtelně vážný problém zahraniční politiky právě ve chvíli, kdy můžeme dosíci bezpečí jen sjednoceným úsilím, ať už je vláda jakákoli.

Pátral jsem po opatřeních, která by bylo možno učinit na naši ochranu od této pronikající moci nacistů, a která by zajistila způsob života nám tak drahý. Která cesta nám ještě zbývá? Jediná cesta, která nám ještě zbývá, je dobýti opět své staré ostrovní nezávislosti tím, že dosáhneme oné převahy ve vzduchu, která nám byla slíbena, že dosáhneme oné bezpečnosti ve své protiletecké obraně, o které jsme byli ujišťováni, že ji máme, a že se zkrátka staneme znovu ostrovem. To v nynějším ponurém výhledu svítí jako naprosto zřejmá skutečnost. Nyní bychom se měli snažit hned a s nevídaným úsilím o opětné vyzbrojení a k tomuto úkolu bychom měli obrátiti všechny zdroje této země a celou její sjednocenou sílu. Velmi mne potěšilo, když včera Lord Baldwin v Horní sněmovně prohlásil, že bude mobilisovat průmysl již zítra. Ale myslím, že by bylo mnohem prospěšnější, kdyby to byl Lord Baldwin řekl již před dvěma a půl lety, když každý žádal zřízení ministerstva dodávek. Dovoluji si říci ctěným pánům, kteří zde sedí za vládní lavicí, svým ctihodným přátelům, kterým děkuji za trpělivost, s níž vyslechli vše, co jsem chtěl říci, že také oni mají trochu odpovědnost za to vše, neboť kdyby jen desetinu potlesku a uznání, které vyplýtvali při té československé transakci, byli poskytli oné malé skupině členů sněmovny, kteří se ze všech sil domáhali, aby bylo včas uvedeno v pohyb opětné vyzbrojení, nebyli bychom dnes tam, kde jsme. Ctihodní Páni z oposice a ctihodní členové v liberálních lavicích nemají práva házet tyto kameny. Vzpomínám si, že po celá dvě léta jsem se nemusil potýkati jen s odmítavým stanoviskem vlády, nýbrž i s jejich příkrým odmítáním. Lord Baldwin dal nyní znamení, i když trochu opožděné; u poslechněme tedy aspoň dnes jeho výzvy.

Dnes už není žádným tajemstvím, co se stalo při mobilísaci letecké zbraně a protiletadlové obrany. Tisíce lidí to viděly, jak řekl můj ctihodný a statečný přítel, člen sněmovny za volební okres Westminsterského opatství. Nyní si aspoň mohou utvořiti vlastní názor o rázu prohlášení, která nám o tomto předmětě neustále dávali naši ministři. Kdo by chtěl dnes ještě předstírati, že jsme letecky rovni Německu? Kdo by chtěl dnes ještě předstírati, že naše protiletecká obrana je dostatečně vybavena mužstvem a výzbrojí? Víme, že německý generální štáb je o těchto věcech dobře zpraven, avšak Dolní sněmovna se dosud nechopila s dostatečnou vážností své povinnosti, aby se s těmito věcmi dokonale obeznámila. Ministr vnitra[5] nedávno řekl, že by vyšetřování uvítal. Exekutiva vykonala jistě mnoho, zač jí patří naše uznání. Ale chceme míti jasno o věcech životní důležitosti. V uplynulých třech letech jsem opět a opět žádal, aby byla svolána tajná schůze sněmovny, a aby v ní bylo možno tyto věci důkladně probrat, nebo aby provedl vyšetřování zvláštní parlamentní výbor nebo aby se věc prozkoumala jinak. Žádám tedy, aby vláda sdělila o této věci sněmovně důvěrnější podrobnosti, až se sejdeme opět na podzim, protože máme právo na to, abychom věděli, jaká je naše situace a jaká opatření se činí na její zabezpečení.

Nezazlívám našemu věrnému a udatnému lidu, který byl ochoten konati svou povinnost bez ohledu na oběti, který za napětí minulého týdne nikdy necouvl – nezazlívám mu přirozený a spontánní projev radosti a úlevy, když se dověděl, že v této chvíli nebude už na něm požadována ta tvrdá zkouška; avšak lid musí zvědět pravdu. Má vědět, že naše obrana byla hrubě zanedbána a že má veliké nedostatky; má vědět, že jsme utrpěli bez války porážku, jejíž důsledky budeme po další své cestě vléci za sebou; má vědět, že jsme minuli osudný mezník v své historii, kdy celá rovnováha Evropy byla porušena, a že pro tuto chvíli byla vyslovena nad západními demokraciemi strašná slova: "Zvážen jsi, a nalezen lehkým." A nemyslete si, že je to konec. To je teprve počátek účtování. To je teprve první doušek, předchuť poháru hořkosti, kterým budeme často-váni rok co rok, nepovstaneme-li ve velikém obrození svého mravního zdraví a vojenské zdatnosti a nezastaneme-li se opět svobody jako v dobách minulých.

Poznámky

[1] Do roku 1971 se jedna libra dělila na 20 šilinků.

[2] Že tato sněmovna schvaluje politiku vlády Jeho Veličenstva, která odvrátila válku za nedávné krise a podporuje úsilí vlády zajistiti trvalý mír.

[3] Danegeld, anglosaská válečná daň na obranu proti Dánům.

[4] Tadpole a Taper neboli Pulec a Svíčka; jedná se o postavy z Disraeliho románů Coningsby a Sybil. Tadpole chtěl všechno zařadit, zaregistrovat a orazítkovat, Taper si zase rád poplakal. (Pozn. překl.)

[5] Sir Samuel Hoare.