Bitva o Sidney street

Churchill a… politika

Stanley Smith
Finest Hour 43

Dne 16. prosince 1910 zaslechl obyvatel Sidney Street ve východním Londýně (East End) podivné bušení v domě poblíž a uvědomil policii. Byl to začátek bizarního incidentu, do něhož přímo zasáhl Winston Churchill, který tehdy vykonával funkci ministra vnitra – a který si tehdy a ještě na dlouhá léta poté – vysloužil nemalou kritiku a výsměch. Stejně jako několik dalších Churchillových eskapád, i tato byla mnohými nepochopena a dalšími nečestně vykládána. Přesto jde o vzrušující příběh.

Nejdůkladnějším popisem "obležení Sidney Street" a událostí, které k němu vedly, je stejnojmenná kniha, jejímž autorem je Donald Rumbelow, policista City of London. Rumbelow podává podrobné svědectví o gangu uprchlíků z ruského Lotyšska, kteří byli zodpovědní za tento i další senzační zločiny v Londýně v letech 1909–1911. Patřil mezi ně "Tottenham Outrage" (tottenhamský incident) z roku 1909, vraždy v Houndsditchi z roku 1910 a slavná přestřelka na Nový rok 1911 kolem domu v Sidney Street, v němž byli zabarikádováni dva členové gangu.

Příběh začal "tottenhamským incidentem". Dne 23. ledna 1909 přepadli dva lotyšští uprchlíci ve východním Londýně poslíčka, který nesl výplaty pro místní gumárnu. Během potyčky padly výstřely, které zaslechli na nedaleké policejní stanici. Následovala policejní honička; ozbrojení lupiči měli zpočátku značnou výhodu, protože použití střelných zbraní policií či zločinci bylo tehdy prakticky neznámé. Policie se však rychle ozbrojila a po šestikilometrovém pronásledování, při němž byli dva lidé zabiti a 27 zraněno, zločince dopadla.

Rumbelow popisuje lotyšskou uprchlickou komunitu ve východním Londýně, jejíž součástí byli i tito lupiči. Mnoho Lotyšů uprchlo do Londýna po potlačení revolty v jejich zemi v roce 1905. Tam pokračovali v revoluční a propagandistické činnosti a prostředky získávali převážně "expropriacemi", což byl jejich eufemismus pro to, co dnes nazýváme loupežemi. Někteří z těchto uprchlíků vytvořili během svého dočasného pobytu volné sdružení pod vedením "Petra Malíře" (Peter the Painter), historicky kontroverzní a možná fiktivní postavy, kterou Rumbelow identifikuje jako Petera Piaktowa. Sám Churchill později popsal "Petra Malíře" jako "jednoho z těch divokých zvířat, která měla v pozdějších letech, uprostřed křečí Velké války, pohltit a zpustošit ruský stát a jeho lid"..

Piaktow a jeho gang plánovali vyloupit trezor v klenotnictví v Houndsditchi tak, že si pronajmou sousední budovu a prokopou se dovnitř. Večer 16. prosince 1910 zaslechl soused rány způsobené tunelováním a upozornil policii. Dorazilo několik neozbrojených strážníků. Jeden z nich, Bentley, vstoupil do budovy pronajaté gangem a byl smrtelně postřelen. V následné přestřelce na ulici byli strážníci Strongman, Choat a Tucker zabiti palbou. Členové gangu utrpěli jednoho postřeleného a spolu s najatým zámečníkem uprchli a postřeleného dovlekli do úkrytu v pronajatém pokoji, kde byl postřelný ponechán napospas smrti.

Vraždy policistů vyvolaly v Británii pobouření. S pomocí důkazů z pronajatého pokoje a několika informátorů londýnská policie během několika následujících týdnů dopadla několik členů gangu a na Nový rok 1911 dostala udání, že zbývající dva členové gangu se skrývají v domě číslo 100 v Sidney Street. Tím bylo připraveno jeviště pro slavné obléhání.

Domnění, že se dvojice chystá změnit úkryt, přiměly policii zorganizovat síly k jejich dopadení i za cenu očekávaného tvrdého odporu. Do druhé hodiny ranní 3. ledna dvě stě mužů uzavřelo blok. Ozbrojení poilicisté byli rozmístěni v obchodech a budovách obklopujících dům.

S denním světlem se začala bitva. Převaha zbraní obklíčených se rychle projevila a jejich zásoba munice se zdála nevyčerpatelná. Byla vyslána žádost o vojsko z Toweru – žádost, která zastihla ministra vnitra Churchilla v jeho ranní koupeli. Odkapávající Churchill spěchal k telefonu a udělil povolení použít jakoukoli nezbytnou sílu. Jakmile se oblékl, odešel na ministerstvo vnitra pro další zprávy, ale zjistil toho jen málo.

"Za těchto okolností," napsal později Churchill, "jsem považoval za svou povinnost vidět, co se děje, a moji poradci souhlasili s vhodností takového kroku. Musím však přiznat, že přesvědčení o povinnosti bylo podpořeno silným smyslem pro zvědavost, který by bylo možná bývalo dobře držet na uzdě."

Proto Churchill bez zaváhání vyrazil přímo do Sidney Street! V době, kdy tam dorazil, se za policejními kordony už shromáždily davy lidí. Ozýval se pokřik: "Kdo je sem pustil?", což naráželo na benevolentní imigrační politiku liberální vlády. Churchillova skupina se vydala do blízkosti obleženého domu, kde ministr vnitra v cylindru a kabátě s kožešinovým límcem sledoval akci z blízka.

Palba dál divoce duněla. Rota Skotské gardy z Toweru obsadila budovu za domem číslo 100 a prostřílela horní patra. Překvapivě, ale v pravém britském duchu, každodenní život v okolí pokračoval jako obvykle a pošťák dokonce o několik domů dál doručoval zásilky. Prostě business as usual.

Churchill se nyní ocitl v trapné situaci. Neměl žádnou touhu převzít osobní velení operací na místě, ale jeho vysoký úřad na sebe nevyhnutelně poutal odpovědnost. "Viděl jsem nyní, že jsem měl raději zůstat v klidu ve své kanceláři. Na druhou stranu nebylo možné sednout do auta a odjet, zatímco věci byly v tak velké nejistotě a navíc nesmírně zajímavé."

Jako obvykle byl Churchill plný nápadů. Navrhoval přitáhnout těžké dělostřelecké baterie, nebo dům zaútočit z několika směrů současně, či postupovat po schodišti za ocelovým štítem. V nedalekých slévárnách se začal hledat takový štít. Brzy se však objevilo nečekané řešení. Z horních oken se začaly valit pramínky kouře a brzy vzplálo nejvyšší patro. Požár se pomalu šířil do nižších pater a zaháněl ozbrojence před sebou.

Přítomnost ministra vnitra se nyní stala velmi užitečnou. Hasičský sbor, odhodlaný konat svou povinnost, jak ji chápal, se vrhl k policejním barikádám a dožadoval se průchodu k uhašení plamenů. Policie jim odmítla vyhovět a následovala bouřlivá hádka. Churchill zasáhl a hasičům zakázal přiblížit se k domu. Nařídil jim však, aby byli v pohotovosti, kdyby se požár rozšířil na sousední budovy.

Krize však byla u konce. Požár pohltil přízemí, strop a horní patra se zřítily a existence života v tom, co z budovy zbylo, se stala zjevně nemožnou. Na přední dveře, které se nikdy neotevřely, byly namířeny desítky hlavní. Nakonec se policejní linie rozplynuly, hasiči byli vpuštěni a ministr vnitra šel domů. Vevnitř byla nalezena ohořelá těla obou hledaných gangsterů.

Během několika následujících týdnů byl Churchill v parlamentu vypískán a vysmíván za osobní roli, kterou při obléhání sehrál. Arthur Balfour v parlamentu řekl: "Jsme znepokojeni, když vidíme fotografie v ilustrovaných novinách, kde je ministr vnitra v nebezpečné zóně. Chápu, co tam dělal fotograf, ale co ministr vnitra?"

Jednal Churchill nevhodně, když jel na místo osobně? Sám Churchill se po čase domníval, že ano, a Balfourovu poznámku označil za "ne úplně nespravedlivou". Všeobecnou zásadou je, že lidé ve vysokém velení by měli zůstat v řídicích a komunikačních centrech, spíše než přímo řídit události v první linii. V tomto případě však Churchillova přítomnost v Sidney Street jistě nezpůsobila žádnou velkou škodu a možná zachránil životy několika lidí. 

Churchill byl obratem obviněn z toho, že se předváděl nebo se chtěl na nešťastné události zviditelnit. Smysl pro dramatičnost mu jistě nikdy nechyběl. Jeho impulsem však nebyla publicita, ale silná, upřímná zvědavost a touha vidět akci na vlastní oči. Ač byl stále ještě poměrně mladý, byl to starý bojovník a válečný zpravodaj. Po více než deseti letech mimo válečná pole mu musela připadat přitažlivost přestřelky v srdci Londýna neodolatelná. Je potěšující sledovat, že stejný impuls ho o mnoho let později málem přiměl doprovázet spojenecké osvobozenecké síly přes Lamanšský průliv v den D, což je akce, od které byl na poslední chvíli stěží odrazen samotným králem...

V důsledku tápání veřejné obžaloby, stavu dostupných technologií a série podivných soudních rozhodnutí se případ obžaloby proti přeživším členům gangu rozpadl, a ti, kteří byli souzeni, byli nakonec propuštěni. Klíčová přeživší postava gangu, Jakov Peters se vrátil do Ruska a po roce 1917 se stal se jedním z nejbližších spolupracovníků Felixe Dzeržinského a pomáhal budovat Čeku (všeruskou mimořádnou komisi), první sovětskou tajnou policii; dokonce krátce stál v jejím čele jako úřadující šéf. Peters byl přímo zodpovědný za provádění "Rudého teroru", vyšetřování protisovětských spiknutí a likvidaci politických odpůrců bolševiků. Byl vnímán jako jeden z nejnemilosrdnějších vykonavatelů sovětské moci. Ironií osudu, stejně jako mnoho dalších "starých bolševiků", se stal obětí systému, který sám pomáhal vytvořit. Během stalinských čistek byl v roce 1938 zatčen a popraven, nikoliv však za krvavé zločiny, kterých se doopravdy dopustil.

Poznámka editora, Richarda Langwortha: Jako čtvrtá generace s částečně lotyšskými kořeny považuji za vhodné podotknout, že Lotyšsko v roce 1918 skutečně získalo nezávislost na Rusku (byť o ni v roce 1940 v důsledku paktu Ribbentrop–Molotov opět přišlo) a že po jejím vyhlášení zavedlo parlamentní demokracii. Nicméně je pravdou, že někteří z nejhorlivějších Leninových stoupenců byli Lotyši a že jeho křehká pozice u vlády v Moskvě v roce 1918 byla z velké části podepřena lotyšským plukem. Měl bych také zmínit, že jméno "Piaktow" není lotyšské.