Their Finest Hour / Jejich nejskvělejší hodina
Churchillův projev o "nejskvělejší hodině" se vyjímá v pantheonu řečnického umění jako jeden z nejpamátnějších a nejvíce inspirujících.
O několik týdnů dříve byli Francouzi a Britové evakuováni z pobřeží Francie u Dunkerku a Churchill prohlásil, že Britové budou bojovat na plážích a nikdy se nevzdají. 17. června, podepsala Francie s Němci příměří, čímž fakticky kapitulovala. Churchill promluvil k Dolní sněmovně 18. června sebejistým tónem. Prohlásil, že "to, co generál Weygand nazval 'bitvou o Francii', skončilo. Očekávám, že bitva o Británii právě začíná". Churchill svůj projev zakončil dnes již oslavovaným závěrem:
„Připravme se tedy na svou povinnost a počínejme si tak, aby i za tisíc let lidé říkali: 'Toto byla jejich nejskvělejší hodina.'“
Zdroj: Internet Archive, kolekce Winston Churchill Speeches and Radio Broadcasts.
Kontext
5. června. Němci útočí na řece Sommě a Aisně.
6. června. Daladier mizí z francouzského kabinetu.
10. června. Italie vyhlašuje válku Francii a Velké Britannii.
11. června. První útok britského letectva na Libyi. Boje v Somálsku.
12. června. Rouen a Remeš padly.
13. června. Britská vláda slibuje Francii všemožnou pomoc a obnovuje závazek pokračovati v boji.
14. června. Němci obsazují Paříž a rychle postupuji Champagní.
16. června. Ministerský předseda Reynaud odstupuje a maršál Pétain tvoří novou vládu. Německá vojska blízko Dijonu.
17. června. Maršál Pétain žádá o mír. Churchill v rozhlase prohlašuje:
„Zprávy z Francie jsou velmi zlé a cítím soustrast se statečným francouzským národem, který upadl do tohoto strašlivého neštěstí. Nic nezmění naše city vůči němu nebo naši víru, že genius Francie opět povstane. Co se stalo ve Francii, nikterak nemění náš postup a cil. Stali jsme se nyní jedinými zastánci světové pře se zbraní v ruce. Učiníme vše a jak nejlépe dovedeme, abychom byli hodní této veliké cti. Budeme hájiti svůj ostrovní domov a spolu s britskou říší budeme bojovati nepřemožení, až kletba Hitlerova bude sňata s očí lidského rodu. Jsme jisti, že nakonec vše dopadne dobře.“
18. června. Německá vojska dorazila k švýcarským hranicim. Hitler a Mussolini se setkali v Mnichově, aby se dohodli na podmínkách pro Francii. Německá vojska dosáhla Cherbourgu a překročila na několika místech Loiru. Churchill pronáší svůj projev o nejslavnější chvíli.
JEJICH NEJSLAVNĚJŠÍ CHVÍLE
REČ PROSLOVENÁ NEJPRVE V DOLNÍ SNĚMOVNĚ A PAK V ROZHLASE
Před několika dny jsem mluvil o obrovské vojenské katastrofé, která nastala, když francouzské vrchní velení opomnělo vzít z Belgie severní armády ve chvíli, kdy vědělo, že francouzská fronta byla rozhodně prolomena u Sedanu a na Mose. Tento odklad znamenal ztrátu 15 nebo 16 francouzských divisí a vyřadil po kritické údobí z činnosti celou britskou expediční armádu. Naši armádu a 120.000 francouzských vojáků doslova zachránilo z Dunkerque britské válečné loďstvo, ale jen se ztrátou jejich děl, vozidel a moderního vybavení. Bylo nevyhnutelně třeba několika týdnů pro náhradu této ztráty a v prvních těchto dvou týdnech byla bitva o Francii ztracena. Uvážíme-li hrdinný odpor francouzské armády proti těžkým nevýhodám v této bitvě, obrovské ztráty způsobené nepříteli a zřejmé jeho vyčerpání, můžeme se právem domnívati, že těchto 25 di visí nejlépe vycvičených a nejlépe vybavených vojáků by bylo mohlo zvrátit válečné štěstí. Generál Weygand však musil bojovati bez nich. Pouze asi tak tři britské divise mohly se udržet v linii po boku svých francouzských druhů. Utrpěly veliké ztráty, avšak bojovaly dobře. Poslali jsme do Francie každého muže, kterého jsme mohli, tak rychle, jak bylo možno jejich útvary znovu vybavit a dopravit.
Neuvádím tyto skutečnosti proto, abych rekriminoval. To pokládám za úplně zbytečné, ba i škodlivé. Nemůžeme si to dovoliti. Uvádím tyto skutečnosti proto, abych vysvětlil, proč jsme neměli, jak bychom bývali mohli, v předních liniích této bitvy 12 až 14 bojujících britských divizí místo pouhých tří. Ale to vše nechávám stranou. Dávám to do zásuvky, ze které dějepisci, až budou mít kdy, vyberou své doklady, aby pověděli své příběhy. My musíme mysliti na budoucnost a ne na minulost. To se také týká do určité míry našich vlastních věcí doma. Je mnoho těch, kdo by chtěli v Dolní sněmovně konat šetření o postupu vlád a parlamentů, protože těch také se to týká – v letech, která vedla k této katastrofě. Chtějí obžalovat ty, kdo byli odpovědni z vedení našich věcí. Také to by byl bláhový a záhubný postup. Příliš mnoha lidí se to týká. Nechť každý zkoumá své svědomí a zkoumá své řeči. Já často zkoumám své.
Tím jsem si jist, že kdybychom zahájili spor mezi minulostí a přítomností, ztratili bychom budoucnost. Nemohu proto přijmouti jakékoliv rozlišování mezi členy dnešní vlády. Byla vytvořena v kritické chvíli, aby sjednotila všechny strany a všechny názory. Dostalo se jí téměř jednomyslné podpory obou sněmoven. Její členové budou jednotni a podřízeni autoritě Dolní sněmovny, budeme vládnouti této zemi a vésti válku. Je naprosto nezbytné v době, jako je tato, aby každý ministr, jenž každý den se snaží činit svou povinnost, se těšil vážnosti; a jeho podřízení musí vědět, že jejich šéf není ničím ohrožován, že to není člověk, který je tu dnes a zítra půjde, nýbrž že jejich směrnice je nutno přesně a věrně poslouchat. Bez této soustředěné moci nemůžeme čeliti tomu, co nás čeká. Nemyslil bych, že by bylo velmi prospěšné pro sněmovnu prodlužovat tuto rozpravu dnes odpoledne pod veřejným tlakem. Mnohé skutečnosti, které budou vyjasněny za krátkou dobu, nejsou ještě jasné. Ve čtvrtek budeme míti tajné zasedání a mám za to, že to bude lepší příležitost, kdy bude lze přednésti mnoho vážných kritických slov, jež si členové sněmovny budou přáti pronésti, a bude tu také lepší příležitost pro sněmovnu, aby probírala životně důležité otázky, aniž se příštího rána o všem, co se tu řeklo, dočte náš nebezpečný nepřítel.
Katastrofální vojenské události uplynulých čtrnácti dnů mne nijak zvláště nepřekvapily. Vždyť jsem před čtrnácti dny naznačil sněmovně tak jasně, jak jsem mohl, že jsou dány nejhorší možnosti; a řekl jsem tehdy zcela jasně, že nechť se stane cokoli ve Francii, nedotkne se to ani v nejmenším rozhodnutí Britannie a britské říše, pokračovati v boji "bude-li třeba po léta, bude-li třeba i sami". V uplynulých několika dnech jsme úspěšně odvezli velikou většinu vojsk, která jsme měli na dopravních linkách francouzských; a sedm osmin vojska, které jsme poslali do Francie od počátku války – to jest asi 350.000 ze 400.000 mužů je – bezpečně opět v této zemi. Jiní stále ještě bojují s Francouzi a bojují se značným úspěchem ve svých místních srážkách s nepřítelem. Přivezli jsme také zpět veliké množství zásob, pušek a munice všeho druhu, které byly v těchto uplynulých devíti měsících nashromážděny ve Francii.
Máme proto dnes na tomto ostrově veliká a mocná vojska. Tato armáda se skládá z našich nejlépe vycvičených a nejskvělejších vojáků a jsou v ní desítky tisíců těch, kdo již svou zdatnost proti Němcům změřili a shledali, že nejsou v nevýhodě. Máme v nynější době na tomto ostrově přes jeden a čtvrt milionu mužů ve zbrani. Mimo ně máme místní dobrovolné obranné útvary čítající půl milionu, z nichž však teprve část je vyzbrojena puškami nebo jinými palebnými zbraněmi. Zařadili jsme do svých obranných útvarů každého muže, pro kterého máme zbraň. Očekáváme v blízké budoucnosti další veliký přírůstek svých zbraní a v přípravě na to hodláme napříště povolávati, cvičiti a školiti další veliké množství. Ti, kdo nebudou povoláni na vojnu, nebo jsou jinak zaměstnáni na obrovském úseku zbrojní výroby ve všech jejích odvětvích – a tato výroba má nesčetná odvětví – poslouží své zemi nejlépe, setrvají-li při své obvyklé práci, dokud nebudou povoláni. Máme tu také dominiální armády. Kanaďané se vylodili ve Francii, avšak nyní byli odvoláni do bezpečí, velmi nespokojeni, avšak v naprostém pořádku s celým svým dělostřelectvem i výzbrojí. A tato vysoce zdatná vojska z dominií se nyní účastní obrany mateřské země.
Aby ten výpočet, který jsem podal o těchto velikých silách, nevzbudil otázku: Proč se neúčastnili té veliké bitvy ve Francii? musím vysvětliti, že mimo divise, které se cvičí organisují doma, bylo jen 12 divisí vybaveno k boji v rozsahu, ospravedlňujícím jejich odeslání do ciziny. A to byl právě počet, o němž jsme Francouzům naznačili, že mohou čekat jeho pohotovost ve Francii v devátém měsíci války. Ostatní naše vojska doma mají bojovou hodnotu pro obranu domova a ta ovšem bude stále každým týdnem stoupat. Invase do Velké Britannie by proto v tuto chvíli vyžadoval, aby nepřítel dopravil přes moře převeliké síly, a i kdyby se nepříteli podařilo tato vojska vylodit, musil by je stále zásobovati obrovským množstvím zbraní a zásob, jichž je třeba pro nepřetržitou bitvu – neboť nepřetržitá bitva by tu věru byla.
Nyní přicházíme k válečnému loďstvu, neboť konečně přece ještě máme své válečné loďstvo. Zdá se, že někteří lidé zapomínají, že máme válečné loďstvo. Musíme jim to připomenouti. Po uplynulých třicet let jsem míval hovory o možnostech invase přes moře a jménem Admirality jsem na počátku minulé války vzal na sebe odpovědnost, že jsem dovolil odeslat ze země všechno pravidelné vojsko. To byl velmi vážný krok, protože naše pozemní vojska byla právě povolána do zbraně a naprosto nevycvičena. Tento ostrov byl tedy po několik měsíců prakticky bez bojových vojsk. Admiralita v onu dobu měla důvěru ve svou schopnost zabránit hromadné invasi, třebaže v onu dobu měli Němci skvělé bitevní loďstvo v poměru 10 ku 16 a třebaže mohli tehdy sváděti veliké bitvy každý den a kterýkoli den, kdežto nyní mají jen dvě veliké válečné lodi, které stojí za řeč, Scharnhorst a Gneisenau. Říká se nám také, že italské válečné loďstvo vypluje a že dosáhne v těchto vodách námořní převahy. Zamýšlejí-li to opravdu, chci jenom říci, že bychom s potěšením nabídli Signoru Mussolinimu svobodnou a bezpečnou plavbu Gibraltarskou úžinou, aby mohl sehráti úlohu, po které touží. V britském válečném loďstvu je každý zvědav na to, zda Italové jsou na stejné úrovni jako za války minulé, či zda i s té úrovně spadli.
Zdá se mi proto, pokud jde o velkorysou námořní invasi, že jsme mnohem lépe schopni jí čeliti dnes, než jsme byli v mnoha údobích války minulé i v prvních měsících této války dříve, než naše vojska byla vycvičena, a kdy britská expediční armáda šla za hranice. Válečné loďstvo nikdy netvrdilo, že může znemožnit útoky 5.000 nebo 10.000 vojáků, které by nepřítel náhle vrhl na naše břehy na několika místech za tmavé noci nebo za mlhavého rána. Účinnosť námořní moci, zvláště za moderních podmínek, závisí na tom, aby šlo o invasi ve velikém rozsahu. A musí být veliká, máme-li na mysli svou vojenskou moc, pokud by měla mít nějaký význam. A bude-li veliká, pak válečné loďstvo má co vypátrati, s čím se utkati a takřka do čeho se zakousnou-ti. Musíme míti na mysli, že i pět divisí, jakkoli lehce vyzbrojených, by potřebovalo 200 až 250 lodí a s moderní leteckou výzkumnou službou a fotografováním by nebylo právě snadné takovou armádu sebrati, zvládnouti a převézti ji přes moře bez mocných doprovodných námořních jednotek; a tu by byly velmi značné možnosti, abych to vyjádřil mírně, že by tato armáda byla zachycena dlouho před tím, než by dosáhla břehů, a všichni vojáci by byli utopeni nebo v nejhorším případě rozsekáni na kusy i se svou výzbrojí, až by se pokoušeli o přistání. My také máme velikou soustavu minových polí, která byla nedávno velmi zesílena, a jen my známe průjezdy těmito poli. Pokusí-li se nepřítel proklestit si těmito minovými poli cesty, bude úkolem válečného loďstva zničiti minolovky a všechny jiné nepřátelské síly, jichž by se užilo na jejich ochranu. A jelikož máme velikou námořní převahu, nezdá se, že by v tom byla nějaká nesnáz.
Takové jsou tedy normální, dobře vyzkoušené a prokázané důvody, na které jsme spoléhali po mnoho let v míru i válce. Avšak otázka je, zda nejsou nějaké nové methody, jimiž by bylo možno obejíti tato solidní zajištění. A věřte či ne, Admiralita, jejíž první povinností a odpovědností je, zničiti jakoukoli velikou námořní expedici dříve, než dosáhne našich břehů, nebo ve chvíli, kdy jich dosáhne, věnovala této věci určitou pozornost. Nebylo by správné, abych se tu pouštěl do podrobností. Mohlo by to vnuknouti ještě nenapadly, a asi myšlenky jinému národu, jaké mu by nám na výměnu nedal své nápady. Řeknu jen tolik, že této věci se musí věnovati neutuchající ostražitost a bdělost, protože nepřítel je úskočný a zchytralý a má plno nových zrádných pastí i válečných Istí. Sněmovna může být ujištěna, že se vynakládá krajní vynalézavost a mnoho zdatných důstojníků, velmi vyškolených v taktice a dokonale obeznámených s novotami napíná svou obrazivost, jak zachytit nové možnosti a čeliti jim. Této věci se věnuje a musí se věnovat neutuchající ostražitost a neutuchající pohotovost mysli, protože nezapomínejte, nepřítel je zchytralý a není špinavého úskoku, který by neudělal.
Někteří lidé se budou ptáti, proč tedy britské válečné loďstvo nedovedlo zabránit přeplavbě veliké armády z Německa do Norska přes Skagerrak? Avšak podmínky v Lamanšském průlivu a v Severním moři se nijak nepodobají těm, jež převládají ve Skagerraku. Ve Skagerraku pro vzdálenost bychom nemohli poskytnouti letecké podpory svým povrchovým lodím a jelikož jsme tam byli v blízkém dosahu hlavní nepřátelské letecké moci, byli bychom nuceni užíti jen svých ponorek. Nemohli jsme uplatnit rozhodnou blokádu nebo přerušiti transport, jak to mohou povrchové lodi. Naše ponorky způsobily veliké ztráty, avšak nemohly samy o sobě zabránit invasi do Norska. V Lamanšském průlivu však a v Severním moři budou míti naše povrchové jednotky převahu a s podporou našich ponorek budou operovat i s blízkou a účinnou pomocí leteckou.
To mne přivádí přirozeně k veliké otázce invase ze vzduchu a k nastávajícímu boji britského a německého letectva. Zdá se, že je naprosto zřejmé, že nemůže dojíti k žádné invasi ze vzduchu v rozsahu, který by nemohla naše pozemní vojska rychle rozdrtiti, než nabude naše letectvo definitivní převahy. Než se tak stane, mohou se vyskytnout útoky padákových vojsk a pokusy o sestup letecké pěchoty. Byli bychom schopni přivítat toto panstvo vřele, jak ve vzduchu, tak na zemi, dostanou-li se na ni v takovém stavu, aby mohli pokračovati v boji. Ale veliká otázka je: Můžeme zlomit Hitlerovu leteckou zbraň? Je ovšem veliká škoda, že jsme se nepostarali o letectvo aspoň rovné letectvu nejsilnějšího nepřítele v úderní vzdálenosti od těchto břehů. Máme však velmi mocné letectvo, které prokázalo, že má mnohem lepší letce i četné lepší typy strojů u srovnání s tím, s čím jsme se dosud setkali za mnohých a urputných leteckých bitev, jež byly svedeny s Němci. Ve Francii, kde jsme byli ve značné nevýhodě a kde jsme ztratili četné stroje postavené na letištích, působili jsme zpravidla nepřátelským letounům ztráty dvakrát až dvaapůlkrát větší, než jsme utrpěli sami. V bojích nad Dunkerqukem, který tvořil jakési předpolí, jsme německé letectvo jasně porazili, dosáhli místní nadvlády ve vzduchu a působili den co den nepříteli třikrát až čtyřikrát větší ztráty, než jsme měli sami. Každý, kdo se podívá na snímky opětného nalodění našich vojsk, které byly uveřejněny asi před týdnem a na nichž lze spatřiti na březích shromážděné spousty našich vojáků, tvořivší tehdy po celé hodiny skvělý terč, jistě pochopí, že toto opětné nalodění by nebylo bývalo možné, kdyby se byl nepřítel nevzdal všech nadějí, že dosáhne opět letecké převahy v onen čas a na onom místě.
Při obraně tohoto ostrova budou výhody obránců mnohem větší, než byly za bojů kolem Dunkerque. Doufáme, že ještě zlepšíme poměr tří nebo čtyř k jedné, jehož jsme dosáhli u Dunkerque; a kromě toho všechny naše poškozené stroje a jejich posádky, kterým se podaří přistati – a ku-podivu velmi mnoho poškozených strojů i posádek za moderní letecké války bezpečně přistává – všechny za útoku na tyto ostrovy přistanou na přátelské půdě a zůstanou zachovány k boji později; kdežto všechny poškozené nepřátelské stroje i jejich posádky budou definitivně ztraceny po celou další dobu této války.
Za veliké bitvy ve Francii poskytovali jsme mocnou a vytrvalou pomoc francouzské armádě, jak bojovými, tak bombardovacími letadly; avšak přes všechen nátlak jsme nikdy nedovolili, aby byla na to věnována celá bojová síla zdejšího letectva. Toto rozhodnutí bylo bolestné, bylo však správné, protože na průběh bitvy o Francii nebylo možno rozhodně působiti, i kdybychom tam vrhli celou svou bojovou sílu. Tato bitva byla ztracena nešťastným strategickým zahájením, neobyčejnou a nepředvídanou silou obrněných jednotek a velikou početní převahou německé armády. Naše bojová letecká síla by snadno mohla být vyčerpána a byl by to býval jen vedlejší důsledek onoho velikého zápasu; byli bychom se tím octli nyní ve velmi vážné bídě. Ale jak věci jsou nyní, jsem rád, že mohu sněmovně oznámiti, že naše bojová síla letecká je nyní větší v poměru k Němcům, kteří utrpěli strašlivé ztráty, než kdy byla; a věříme proto, že jsme schopni pokračovati v letecké válce za podmínek lepších, než jsme poznali kdykoli předtím. S důvěrou hledím vstříc výkonům našich bojových letců – těch skvělých mužů, této nádherné mládeže – kteří budou mít slávu, že zachránili svou rodnou zemi, svůj ostrovnídomov a vše, co mají rádi, od nejvražednějšího ze všech útoků.
Je tu ovšem ještě nebezpečí bombardovacích útoků, které nepřítel proti nám jistě velmi brzy rozpoutá. Je sice pravda, že nepřátelské bombardovací letectvo má nad naším početnou převahu; avšak my máme také veliké bombardovací letectvo, kterého užijeme, abychom bez přestání útočili na vojenské cíle v Německu. Vůbec nepodceňuji velikost zkoušky, která nás čeká; avšak věřím, že naši spoluobčané osvědčí schopnost ji vydržet, jako ji vydrželi stateční lidé z Barcelony a že budou moci ji vydržet a pokračovat ve svém úsilí přes ni aspoň tak dobře, jak kterýkoliv jiný lid na světě. [1] Mnoho na tom bude záviset; každý muž a každá žena bude míti příležitost, aby ukázali nejlepší vlastnosti svého národa a prokázali naší věci největší službu. Pro nás všechny, ať je naše postavení jakékoliv, ať je jakékoliv naše povolání či povinnost, bude v tuto chvíli vhodno vzpomenout známých veršů:
"On neprovedl sprostotu ni lest
na scéně, které věčná paměť jest." [2]
Pokládal jsem za správné, abych při této příležitosti naznačil sněmovně i celé zemi některé ze střízlivých a praktických důvodů, na kterých zakládáme své nezlomné rozhodnutí pokračovati ve válce. Dosti mnoho je těch, kdo říkají: "Nezáleží na tom. Zvítězit či padnout, utonout či plavat, lépe zahynout než podvoliti se tyranii – a takové tyranii." A já jim nechci odpírat. Mohu však je ujistit, že naši odborní znalci tří vojenských ministerstev jsou všichni zajedno v tom, že máme pokračovat ve válce a že jsou dobré a rozumné naděje v konečné vítězství. Informovali jsme a radili jsme se podrobně se všemi samosprávnými dominiemi, s těmito velikými společenstvími daleko za oceány, které byly vybudovány na našich řádech a na naší civilisaci, a jež se mohou zcela svobodně rozhodnouti o svém postupu, ale jsou zcela oddány své staré mateřské zemi, a ty jsou prodchnuty týmiž city, jež mne vedou k tomu, abych vsadil vše, co máme, na povinnost a čest. Radili jsme se s nimi o všem a jejich ministerští předsedové Mr. Mackenzie King z Kanady, Mr. Menzies z Australie, Mr. Fraser z Nového Zeelandu a generál Smuts z Jižní Afriky – ten podivuhodný muž, který s nesmírně hlubokou moudrostí z povzdálí přehlíží celé panorama evropských dějů – všichni tito význační lidé, kteří mají za sebou vlády zvolené širokým hlasováním, a kteří všichni jsou tam, protože představují vůli svého lidu – mi poslali vzkazy s nejdojímavějšími výrazy, v nichž se stavějí za naše rozhodnutí bojovat dál a vyjadřují ochotu sdíleti se s námi o naše osudy a vytrvati až do konce. A to také učiníme.
Nyní se můžeme otázati sami sebe: V čem se naše situace zhoršila od začátku války? Zhoršila se tím, že Němci dobyli veliké části pobřeží západní Evropy a přemohli mnohé malé země. To zvyšuje možnosti leteckého útoku a starosti našeho válečného loďstva. Nijak to nezmenšuje, nýbrž naopak rozhodně zvyšuje sílu naší dálkové blokády. Podobně vstup Italie do války zvyšuje účinnost naší dálkové blokády. Tím jsme ucpali nejhorší trhlinu. Nevíme, zda vojenský odpor ve Francii se skončí, čili nic, ale stane-li se tak, pak ovšem Němci budou moci soustřediti své vojenské i průmyslové síly proti nám. Leč z důvodů, jež jsem sněmovně uvedl, nebude tak snadné těchto sil užít. Možnosti invase jsou sice nyní bezpochyby bezprostřednější, avšak zbaveni úkolu udržovati ve Francii velikou armádu máme mnohem mocnější a účinnější síly, jimiž jí můžeme čelit.
Ovládne-li Hitler despoticky průmysl zemí, jež přemohl, zvětší se tím ještě více jeho beztoho obrovská výroba zbraní. To se však nestane hned a my jsme nyní jisti obrovskou, vytrvalou a rostoucí pomocí zásob a zbraní všech druhů ze Spojených států; a zejména letadel a letců z dominií a ze zámoří, to je z oblastí, které jsou mimo dosah nepřátelských bombardovacích letounů.
Nevidím, že by se i jediná z těchto skutečností mohla obrátiti na naši škodu, než přijde zima; a zima uvalí na nacistický režim břemeno, až skoro celá Evropa bude úpět a hladovět pod jeho krutou patou, které při veškeré jeho bezohlednosti bude i pro něho tvrdé. Nesmíme zapomínati, že od okamžiku, když jsme vyhlásili 3. září válku, mohlo Německo kdykoliv obrátiti proti této zemi všechnu svou leteckou sílu se všemi jinými prostředky k invasi, které mohlo vymysliti, a že Francie by byla mohla učinit jen málo nebo nic, aby mu v tom zabránila. V zásadě jsme tedy žili ve stínu tohoto nebezpečí, i když v poněkud jiné formě, po celé ty měsíce. Zatím však jsme mnohokrát zlepšili methody své obrany a víme dnes, co jsme neměli práva předpokládat na počátku války, že totiž jednotlivý britský letoun a jednotlivý britský letec jsou bezpečně a rozhodně lepší. Mám-li proto na mysli tuto strašlivou bilanci a uvažuji-li střízlivým okem naše nebezpečí, vidím, že je mnoho důvodů k usilovné ostražitosti a vypětí sil, ale vůbec žádný k panice nebo zoufalství.
V prvních čtyřech letech minulé války zakusili Spojenci jen a jen pohromy a zklamání. Byli jsme stále ve strachu: rána za ranou, strašlivé ztráty, hrozná nebezpečí. Vše selhalo. A přece na konci těch čtyř let byla bojová morálka Spojenců lepší než Němců, kteří šli od jednoho útočného triumfu k druhému a byli ve všech zemích, do kterých vtrhli, triumfujícími dobyvateli. Za té války jsme si stále dávali otázku: Jak máme zvítězit? a nikdo nemohl na ni zvlášť přesně odpověděti, až na konci, zcela náhle, zcela neočekávaně, se náš krutý nepřítel před námi zhroutil a my jsme byli tak uneseni vítězstvím, že jsme je ve své pošetilosti zahodili.
Nevíme ještě, co se stane ve Francii, nebo zda francouzský odpor potrvá jak ve Francii, tak ve francouzské říši zámořské. Francouzská vláda zahodí veliké možnosti a vydá náhodě svou budoucnost, nebude-li pokračovati ve válce v souhlase se svými smluvními závazky, ze kterých jsme ji nemohli propustiti. Členové sněmovny jistě četli dějinnou deklaraci, ve které jsme na žádost mnoha Francouzů – i podle přání svých srdcí – prohlásili ochotu v nejtemnější chvíli francouzských dějin sjednati úmluvu o unii se společným občanstvím v tomto zápase. [3] Ať se stane s Francií, s francouzskou vládou, či jinými francouzskými vládami cokoli, my na tomto ostrově a v britské říši nikdy neztratíme soudružské city k francouzskému lidu. Je-li nyní naším údělem, abychom vytrpěli to, co vytrpěli oni, půjdeme o závod s jejich hrdinstvím a bude-li odplatou našich strastí konečné vítězství, budou se oni s námi sdílet o zisky, a nejen to, svobody se opět dostane všem. Neslevujeme nic ze svých spravedlivých požadavků; neustoupíme ani puntík. Čechové, Poláci, Norové, Holanďané, Belgičané se k nám v tomto zápase přidali. Svobody všech těchto národů budou opět obnoveny.
To, co generál Weygand nazval bitvou o Francii, se skončilo. Očekávám, že se začne co nevidět bitva o Britannii. Na této bitvě závisí další život křesťanské civilisace. Na ní závisí náš vlastní britský způsob života i to, zda potrvá dlouhá kontinuita našich řádů a našeho imperia. Všecka zběsilost a síla nepřítelova se velmi brzy obrátí proti nám.
Hitler ví, že musí náš ostrov zlomiti, nebo prohráti válku. Ubráníme-li se mu, celá Evropa bude opět svobodná a celý svět se dá opět na pochod k výsostným a jasným metám. Avšak selžeme-li, pak celý svět, i Spojené státy, vše to, co jsme znali a milovali, se pohrouží v propast nového temného věku ještě jen příšernějšího a snad delšího vymoženostmi zvrácené vědy. Rozhodněme se proto, že vykonáme své povinnosti a chovejme se tak, aby – bude-li britská říše a britské společenství národů žíti po tisíc let – lidé vždycky říkali: "To byla jejich nejslavnější chvíle."
Poznámky Churchill Society Prague
[1] "He has done no foul nor fell deed, of which eternal memory is."
Shakespeare – Macbeth. V originální tragédii se tato slova objevují v souvislosti s tragickými činy, vraždou a zradou. Shakespeare zde řeší otázku svědomí a následků činů, které se "zapisují do věčné paměti" (ať už v dobrém, nebo ve zlém).
[2] Churchill zde naráží na bombardování Barcelony během španělské občanské války (1936–1939). Británie do té doby bombardováním netrpěla a Barcelona tak byla pro Brity symbolem civilního utrpení pod masivním leteckým útokem, ale zároveň i symbolem odolnosti. V březnu 1938 provedlo italské letectvo (Aviazione Legionaria), které bojovalo na straně generála Franca, sérii brutálních náletů na Barcelonu. Během tří dnů (16.–18. března) bylo na město svrženo přes 40 tun bomb. Cílem nebyly jen vojenské objekty, ale přímo hustě obydlené čtvrti. Italové tehdy testovali novou metodu "totálního bombardování" – cílem bylo zlomit morálku obyvatelstva pomocí nekonečného teroru a strachu. Zemřelo zhruba 1 000 civilistů a tisíce byly zraněny. Churchill se snažil britskou veřejnost připravit na "Blitz" (německé bombardování britských měst, které mělo brzy přijít)
.viz např. George Orwell – Homage to Catalonia, 1938 (česky vyšlo jako Hold Katalánsku až po revoluci pro kritický postoj k boleševikům, Odeon, 1991); popř. shrnutí populárně naučnou podcastovou formou The Rest Is History
[3] V červnu 1940, kdy se německý Wehrmacht nezadržitelně valil Francií a francouzská vláda stála na pokraji kapitulace, přišel Winston Churchill s jedním z nejodvážnějších diplomatických návrhů v moderních dějinách: Deklarací o britsko-francouzské unii.
Dne 16. června 1940 byla situace katastrofální. Paříž padla a francouzská vláda ustoupila do Bordeaux. Uvnitř francouzského kabinetu sílila frakce vedená maršálem Philippem Pétainem, která tlačila na okamžité příměří. Churchill byl zděšen představou, že pokud Francie kapituluje, mocné francouzské námořnictvo padne do německých rukou, což by Británii zanechalo zcela izolovanou a bezbrannou. Potřeboval udržet Francii ve válce za každou cenu. Návrh z velké části připravili britští úředníci a diplomaté s jistou francouzskou dopomocí (mezi architekty byl i Jean Monnet, pozdější stavitel základů Evropské unie). Byla to radikální nabídka "nerozborné unie".
Hlavní body navrhované deklarace byly:
Společné občanství, společná vláda ("válečná rada", která by řídila válečné úsilí obou národů) a ekonomická integrace (obě impéria by byla brána jako jedna hospodářská jednotka. Veškeré ozbrojené síly, celní správa a průmyslové zdroje by byly sloučeny pod jednu autoritu.
Churchill a skupina britských ministrů odletěli do Bordeaux, aby tento návrh předložili francouzskému premiérovi Paulu Reynaudovi. Když ten však návrh předložil svému kabinetu, setkal se téměř s jednomyslným odmítnutím. Pétain nabídku smetl ze stolu slovy, že jde o "fúzi s mrtvolou". Odmítnutí návrhu vedlo k vytvoření kolaborantského vichistického režimu.
Projev v originálním znění
Their Finest Hour
I spoke the other day of the colossal military disaster which occurred when the French High Command failed to withdraw the northern Armies from Belgium at the moment when they knew that the French front was decisively broken at Sedan and on the Meuse. This delay entailed the loss of fifteen or sixteen French divisions and threw out of action for the critical period the whole of the British Expeditionary Force. Our Army and 120,000 French troops were indeed rescued by the British Navy from Dunkirk but only with the loss of their cannon, vehicles and modern equipment. This loss inevitably took some weeks to repair, and in the first two of those weeks the battle in France has been lost. When we consider the heroic resistance made by the French Army against heavy odds in this battle, the enormous losses inflicted upon the enemy and the evident exhaustion of the enemy, it may well be the thought that these 25 divisions of the best-trained and best-equipped troops might have turned the scale. However, General Weygand had to fight without them. Only three British divisions or their equivalent were able to stand in the line with their French comrades. They have suffered severely, but they have fought well. We sent every man we could to France as fast as we could re-equip and transport their formations.
I am not reciting these facts for the purpose of recrimination. That I judge to be utterly futile and even harmful. We cannot afford it. I recite them in order to explain why it was we did not have, as we could have had, between twelve and fourteen British divisions fighting in the line in this great battle instead of only three. Now I put all this aside. I put it on the shelf, from which the historians, when they have time, will select their documents to tell their stories. We have to think of the future and not of the past. This also applies in a small way to our own affairs at home. There are many who would hold an inquest in the House of Commons on the conduct of the Governments — and of Parliaments, for they are in it, too — during the years which led up to this catastrophe. They seek to indict those who were responsible for the guidance of our affairs. This also would be a foolish and pernicious process. There are too many in it. Let each man search his conscience and search his speeches. I frequently search mine.
Of this I am quite sure, that if we open a quarrel between the past and the present, we shall find that we have lost the future. Therefore, I cannot accept the drawing of any distinctions between members of the present Government. It was formed at a moment of crisis in order to unite all the Parties and all sections of opinion. It has received the almost unanimous support of both Houses of Parliament. Its members are going to stand together, and, subject to the authority of the House of Commons, we are going to govern the country and fight the war. It is absolutely necessary at a time like this that every Minister who tries each day to do his duty shall be respected; and their subordinates must know that their chiefs are not threatened men, men who are here today and gone tomorrow, but that their directions must be punctually and faithfully obeyed. Without this concentrated power we cannot face what lies before us. I should not think it would be very advantageous for the House to prolong this debate this afternoon under conditions of public stress. Many facts are not clear that will be clear in a short time. We are to have a secret session on Thursday, and I should think that would be a better opportunity for the many earnest expressions of opinion which members will desire to make and for the House to discuss vital matters without having everything read the next morning by our dangerous foes.
The disastrous military events which have happened during the past fortnight have not come to me with any sense of surprise. Indeed, I indicated a fortnight ago as clearly as I could to the House that the worst possibilities were open; and I made it perfectly clear that whatever happened in France would make no difference to the resolve of Britain and the British Empire to fight on, if necessary for years, if necessary alone.
During the last few days we have successfully brought off the great majority of the troops we had on the line of communication in France; and seven-eighths of the troops we have sent to France since the beginning of the war — that is to say, about 350,000 out of 400,000 men — are safely back in this country. Others are still fighting with the French, and fighting with considerable success in their local encounters against the enemy. We have also brought back a great mass of stores, rifles and munitions of all kinds which had been accumulated in France during the last nine months.
We have, therefore, in this Island today a very large and powerful military force. This force comprises all our best-trained and our finest troops, including scores of thousands of those who have already measured their quality against the Germans and found themselves at no disadvantage. We have under arms at the present time in this Island over a million and a quarter men. Behind these we have the Local Defense Volunteers, numbering half a million, only a portion of whom, however, are yet armed with rifles or other firearms. We have incorporated into our Defense Forces every man for whom we have a weapon. We expect very large additions to our weapons in the near future, and in preparation for this we intend forthwith to call up, drill and train further large numbers. Those who are not called up, or else are employed during the vast business of munitions production in all its branches — and their ramifications are innumerable — will serve their country best by remaining at their ordinary work until they receive their summons. We have also over here Dominions armies. The Canadians had actually landed in France, but have now been safely withdrawn, much disappointed, but in perfect order, with all their artillery and equipment. And these very high-class forces from the Dominions will now take part in the defense of the Mother Country.
Lest the account which I have given of these large forces should raise the question: Why did they not take part in the great battle in France? I must make it clear that, apart from the divisions training and organizing at home, only twelve divisions were equipped to fight upon a scale which justified their being sent abroad. And this was fully up to the number which the French had been led to expect would be available in France at the ninth month of the war. The rest of our forces at home have a fighting value for home defense which will, of course, steadily increase every week that passes. Thus, the invasion of Great Britain would at this time require the transportation across the sea of hostile armies on a very large scale, and after they had been so transported they would have to be continually maintained with all the masses of munitions and supplies which are required for continuous battle — as continuous battle it will surely be.
Here is where we come to the Navy — and after all, we have a Navy. Some people seem to forget that we have a Navy. We must remind them. For the last thirty years I have been concerned in discussions about the possibilities of oversea invasion, and I took the responsibility on behalf of the Admiralty, at the beginning of the last war, of allowing all regular troops to be sent out of the country. That was a very serious step to take, because our Territorials had only just been called up and were quite untrained. Therefore, this Island was for several months particularly denuded of fighting troops. The Admiralty had confidence at that time in their ability to prevent a mass invasion even though at that time the Germans had a magnificent battle fleet in the proportion of 10 to 16, even though they were capable of fighting a general engagement every day and any day, whereas now they have only a couple of heavy ships worth speaking of — the Scharnhorst and the Gneisenau. We are also told that the Italian Navy is to come out and gain sea superiority in these waters. If they seriously intend it, I shall only say that we shall be delighted to offer Signor Mussolini a free and safeguarded passage through the Strait of Gibraltar in order that he may play the part to which he aspires. There is a general curiosity in the British Fleet to find out whether the Italians are up to the level they were at in the last war or whether they have fallen off at all.
Therefore, it seems to me that as far as sea-borne invasion on a great scale is concerned, we are far more capable of meeting it today than we were at many periods in the last war and during the early months of this war, before our other troops were trained, and while the B.E.F. had proceeded abroad. Now, the Navy have never pretended to be able to prevent raids by bodies of 5,000 or 10,000 men flung suddenly across and thrown ashore at several points on the coast some dark night or foggy morning. The efficacy of sea power, especially under modern conditions, depends upon the invading force being of large size; It has to be of large size, in view of our military strength, to be of any use. If it is of large size, then the Navy have something they can find and meet and, as it were, bite on. Now, we must remember that even five divisions, however lightly equipped, would require 200 to 250 ships, and with modern air reconnaissance and photography it would not be easy to collect such an armada, marshal it, and conduct it across the sea without any powerful naval forces to escort it; and there would be very great possibilities, to put it mildly, that this armada would be intercepted long before it reached the coast, and all the men drowned in the sea or, at the worst blown to pieces with their equipment while they were trying to land. We also have a great system of minefields, recently strongly reinforced, through which we alone know the channels. If the enemy tries to sweep passages through these minefields, it will be the task of the Navy to destroy the mine-sweepers and any other forces employed to protect them. There should be no difficulty in this, owing to our great superiority at sea.
Those are the regular, well-tested, well-proved arguments on which we have relied during many years in peace and war. But the question is whether there are any new methods by which those solid assurances can be circumvented. Odd as it may seem, some attention has been given to this by the Admiralty, whose prime duty and responsibility is to destroy any large sea-borne expedition before it reaches, or at the moment when it reaches, these shores. It would not be a good thing for me to go into details of this. It might suggest ideas to other people which they have not thought of, and they would not be likely to give us any of their ideas in exchange. All I will say is that untiring vigilance and mind-searching must be devoted to the subject, because the enemy is crafty and cunning and full of novel treacheries and stratagems. The House may be assured that the utmost ingenuity is being displayed and imagination is being evoked from large numbers of competent officers, well-trained in tactics and thoroughly up to date, to measure and counterwork novel possibilities. Untiring vigilance and untiring searching of the mind is being, and must be, devoted to the subject, because, remember, the enemy is crafty and there is no dirty trick he will not do.
Some people will ask why, then, was it that the British Navy was not able to prevent the movement of a large army from Germany into Norway across the Skagerrak? But the conditions in the Channel and in the North Sea are in no way like those which prevail in the Skagerrak. In the Skagerrak, because of the distance, we could give no air support to our surface ships, and consequently, lying as we did close to the enemy's main air power, we were compelled to use only our submarines. We could not enforce the decisive blockade or interruption which is possible from surface vessels. Our submarines took a heavy toll but could not, by themselves, prevent the invasion of Norway. In the Channel and in the North Sea, on the other hand, our superior naval surface forces, aided by our submarines, will operate with close and effective air assistance.
This brings me, naturally, to the great question of invasion from the air, and of the impending struggle between the British and German Air Forces. It seems quite clear that no invasion on a scale beyond the capacity of our land forces to crush speedily is likely to take place from the air until our Air Force has been definitely overpowered. In the meantime, there may be raids by parachute troops and attempted descents of airborne soldiers. We should be able to give those gentry a warm reception both in the air and on the ground, if they reach it in any condition to continue the dispute. But the great question is: Can we break Hitler's air weapon? Now, of course, it is a very great pity that we have not got an Air Force at least equal to that of the most powerful enemy within striking distance of these shores. But we have a very powerful Air Force which has proved itself far superior in quality, both in men and in many types of machine, to what we have met so far in the numerous and fierce air battles which have been fought with the Germans. In France, where we were at a considerable disadvantage and lost many machines on the ground when they were standing round the aerodromes, we were accustomed to inflict in the air losses of as much as two and two-and-a-half to one. In the fighting over Dunkirk, which was a sort of no-man's-land, we undoubtedly beat the German Air Force, and gained the mastery of the local air, inflicting here a loss of three or four to one day after day. Anyone who looks at the photographs which were published a week or so ago of the re-embarkation, showing the masses of troops assembled on the beach and forming an ideal target for hours at a time, must realize that this re-embarkation would not have been possible unless the enemy had resigned all hope of recovering air superiority at that time and at that place.
In the defense of this Island the advantages to the defenders will be much greater than they were in the fighting around Dunkirk. We hope to improve on the rate of three or four to one which was realized at Dunkirk; and in addition all our injured machines and their crews which get down safely — and, surprisingly, a very great many injured machines and men do get down safely in modern air fighting — all of these will fall, in an attack upon these Islands, on friendly soil and live to fight another day; whereas all the injured enemy machines and their complements will be total losses as far as the war is concerned.
During the great battle in France, we gave very powerful and continuous aid to the French Army, both by fighters and bombers; but in spite of every kind of pressure we never would allow the entire metropolitan fighter strength of the Air Force to be consumed. This decision was painful, but it was also right, because the fortunes of the battle in France could not have been decisively affected even if we had thrown in our entire fighter force. That battle was lost by the unfortunate strategical opening, by the extraordinary and unforseen power of the armored columns, and by the great preponderance of the German Army in numbers. Our fighter Air Force might easily have been exhausted as a mere accident in that great struggle, and then we should have found ourselves at the present time in a very serious plight. But as it is, I am happy to inform the House that our fighter strength is stronger at the present time relatively to the Germans, who have suffered terrible losses, than it has ever been; and consequently we believe ourselves possessed of the capacity to continue the war in the air under better conditions than we have ever experienced before. I look forward confidently to the exploits of our fighter pilots — these splendid men, this brilliant youth — who will have the glory of saving their native land, their island home, and all they love, from the most deadly of all attacks.
There remains, of course, the danger of bombing attacks, which will certainly be made very soon upon us by the bomber forces of the enemy. It is true that the German bomber force is superior in numbers to ours; but we have a very large bomber force also, which we shall use to strike at military targets in Germany without intermission. I do not at all underrate the severity of the ordeal which lies before us; but I believe our countrymen will show themselves capable of standing up to it, like the brave men of Barcelona, and will be able to stand up to it, and carry on in spite of it, at least as well as any other people in the world. Much will depend upon this; every man and every woman will have the chance to show the finest qualities of their race, and render the highest service to their cause. For all of us, at this time, whatever our sphere, our station, our occupation or our duties, it will be a help to remember the famous lines:
He nothing common did or mean,
Upon that memorable scene.
I have thought it right upon this occasion to give the House and the country some indication of the solid, practical grounds upon which we base our inflexible resolve to continue the war. There are a good many people who say, 'Never mind. Win or lose, sink or swim, better die than submit to tyranny — and such a tyranny.' And I do not dissociate myself from them. But I can assure them that our professional advisers of the three Services unitedly advise that we should carry on the war, and that there are good and reasonable hopes of final victory. We have fully informed and consulted all the self-governing Dominions, these great communities far beyond the oceans who have been built up on our laws and on our civilization, and who are absolutely free to choose their course, but are absolutely devoted to the ancient Motherland, and who feel themselves inspired by the same emotions which lead me to stake our all upon duty and honor. We have fully consulted them, and I have received from their Prime Ministers, Mr. Mackenzie King of Canada, Mr. Menzies of Australia, Mr. Fraser of New Zealand, and General Smuts of South Africa — that wonderful man, with his immense profound mind, and his eye watching from a distance the whole panorama of European affairs — I have received from all these eminent men, who all have Governments behind them elected on wide franchises, who are all there because they represent the will of their people, messages couched in the most moving terms in which they endorse our decision to fight on, and declare themselves ready to share our fortunes and to persevere to the end. That is what we are going to do.
We may now ask ourselves: In what way has our position worsened since the beginning of the war? It has worsened by the fact that the Germans have conquered a large part of the coast line of Western Europe, and many small countries have been overrun by them. This aggravates the possibilities of air attack and adds to our naval preoccupations. It in no way diminishes, but on the contrary definitely increases, the power of our long-distance blockade. Similarly, the entrance of Italy into the war increases the power of our long-distance blockade. We have stopped the worst leak by that. We do not know whether military resistance will come to an end in France or not, but should it do so, then of course the Germans will be able to concentrate their forces, both military and industrial, upon us. But for the reasons I have given to the House these will not be found so easy to apply. If invasion has become more imminent, as no doubt it has, we, being relieved from the task of maintaining a large army in France, have far larger and more efficient forces to meet it.
If Hitler can bring under his despotic control the industries of the countries he has conquered, this will add greatly to his already vast armament output. On the other hand, this will not happen immediately, and we are now assured of immense, continuous and increasing support in supplies and munitions of all kinds from the United States; and especially of aeroplanes and pilots from the Dominions and across the oceans coming from regions which are beyond the reach of enemy bombers.
I do not see how any of these factors can operate to our detriment on balance before the winter comes; and the winter will impose a strain upon the Nazi regime, with almost all Europe writhing and starving under its cruel heel, which, for all their ruthlessness, will run them very hard. We must not forget that from the moment when we declared war on the 3rd September it was always possible for Germany to turn all her Air Force upon this country, together with any other devices of invasion she might conceive, and that France could have done little or nothing to prevent her doing so. We have, therefore, lived under this danger, in principle and in a slightly modified form, during all these months. In the meanwhile, however, we have enormously improved our methods of defense, and we have learned what we had no right to assume at the beginning, namely, that the individual aircraft and the individual British pilot have a sure and definite superiority. Therefore, in casting up this dread balance sheet and contemplating our dangers with a disillusioned eye, I see great reason for intense vigilance and exertion, but none whatever for panic or despair.
During the first four years of the last war the Allies experienced nothing but disaster and disappointment. That was our constant fear: one blow after another, terrible losses, frightful dangers. Everything miscarried. And yet at the end of those four years the morale of the Allies was higher than that of the Germans, who had moved from one aggressive triumph to another, and who stood everywhere triumphant invaders of the lands into which they had broken. During that war we repeatedly asked ourselves the question: 'How are we going to win?' And no one was able ever to answer it with much precision, until at the end, quite suddenly, quite unexpectedly, our terrible foe collapsed before us, and we were so glutted with victory that in our folly we threw it away.
We do not yet know what will happen in France or whether the French resistance will be prolonged, both in France and in the French Empire overseas. The French Government will be throwing away great opportunities and casting adrift their future if they do not continue the war in accordance with their treaty obligations, from which we have not felt able to release them. The House will have read the historic declaration in which, at the desire of many Frenchmen — and of our own hearts — we have proclaimed our willingness at the darkest hour in French history to conclude a union of common citizenship in this struggle. However matters may go in France or with the French Government, or other French Governments, we in this Island and in the British Empire will never lose our sense of comradeship with the French people. If we are now called upon to endure what they have been suffering, we shall emulate their courage, and if final victory rewards our toils they shall share the gains, aye, and freedom shall be restored to all. We abate nothing of our just demands; not one jot or tittle do we recede. Czechs, Poles, Norwegians, Dutch, Belgians have joined their causes to our own. All these shall be restored.
What General Weygand called the Battle of France is over. I expect that the Battle of Britain is about to begin. Upon this battle depends the survival of Christian civilization. Upon it depends our own British life, and the long continuity of our institutions and our Empire. The whole fury and might of the enemy must very soon be turned on us.
Hitler knows that he will have to break us in this Island or lose the war. If we can stand up to him, all Europe may be free and the life of the world may move forward into broad, sunlit uplands. But if we fail, then the whole world, including the United States, including all that we have known and cared for, will sink into the abyss of a new Dark Age made more sinister, and perhaps more protracted, by the lights of perverted science.
Let us therefore brace ourselves to our duties, and so bear ourselves that if the British Empire and its Commonwealth last for a thousand years, men will still say, 'This was their finest hour.'