We Shall Never Surrender / We Shall Fight on the Beaches
Dost možná nejslavnější Churchillův válečný projev.
Projev Budeme bojovat na plážích byl přednesen Dolní sněmovně dne 4. června 1940. Jednalo se o druhý ze tří významných projevů, které Churchill pronesl v období bitvy o Francii; dalšími byly jeho první projev jako ministerského předsedy "Krev, dřina, slzy a pot" z 13. května 1940 a projev "Jejich nejskvělejší hodina" z 18. června 1940 po pádu Francie. Události na frontě se během těchto pěti týdnů dramaticky vyvíjely, a přestože byly projevy tematicky podobné, každý z nich reagoval na odlišný vojenský a diplomatický kontext.
V době pronesení tohoto projevu se postavení Britských expedičních sil (B.E.F.) ve Francii stalo kritickým. Díky velmi obratně provedenému ústupu a německým chybám se hlavní část britských vojsk dokázala stáhnout do dunkerkského předmostí. Nebezpečí, které hrozilo britskému národu, se náhle stalo mnohem tíživějším.
Dne 26. května zahájilo britské námořnictvo operaci Dynamo – evakuaci z Dunkerku. Moře zůstalo naprosto klidné. Královské letectvo (RAF), které armáda v té době hořce kritizovala, bojovalo s velkou urputností, aby nepříteli zabránilo získat naprostou vzdušnou převahu, jež by celou operaci zničila.
Zpočátku se doufalo, že se podaří evakuovat 45 000 mužů. Ve skutečnosti se do Anglie dostalo přes 338 000 spojeneckých vojáků, z toho 26 000 francouzských. Dne 4. června podal Churchill ve Sněmovně obcí zprávu, v níž se snažil tlumit náladu národní euforie a úlevy z nečekaného zachránění a zároveň jasně apeloval na Spojené státy.
...opět prokážeme, že jsme schopni bránit náš ostrovní domov, přestát válečnou bouři a přežít hrozbu tyranie, bude-li to nutné po léta, bude-li to nutné sami. [...]
Budeme pokračovat až do konce, budeme bojovat ve Francii, budeme bojovat na mořích a oceánech, budeme bojovat s rostoucí důvěrou a rostoucí silou ve vzduchu, budeme bránit náš ostrov, ať to stojí cokoli, budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na přistávacích plochách, budeme bojovat v polích a v ulicích, budeme bojovat v kopcích; nikdy se nevzdáme, a i kdyby – čemuž ani na okamžik nevěřím – byl tento ostrov nebo jeho velká část podmaněn a hladověl, pak by naše Impérium za moři, ozbrojené a chráněné Britským loďstvem, v boji pokračovalo, dokud v Božím čase Nový svět se vší svou mocí a silou nevystoupí k záchraně a osvobození toho starého.
(1949 re-recording of the key passage)
Zdroj: Internet Archive (public domain archival recording). Přepis celého projevu naleznete níže.
Kontext
29. května. Obrana Dunkerque a evakuace britské expediční armády se začíná.
30. května. Předvoj francouzské armády, kterému velí generál Prioux a jenž byl odříznut ve Flandrech, si probojoval cestu do Dunkerque.
1. června. Lord Gort se vrací z příkazu vlády do Anglie. Mr. Eden oznamuje, že z Dunkerque již byly evakuovány čtyři pětiny britské armády.
3. června. Německé letouny svrhly na Paříž tisíc pum.
3.-4. června. Poslední spojenecká vojska opouštějí Dunkerque.
4. června Churchill na půdě sněmovny pronáší projev Budeme bojovat na plážích / Nikdy se nevzdáme
Pod překladem celého projevu od Lva Brauna si můžete přečíst jeho originálu. Překlad pochází ze čtyřicátých let, a odráží se v něm dobový pravopis i větná struktura. Dostupné v knižní sbírce válečných projevů Do boje (1946. František Borový). Zájemců o boje ve Francii a evakuaci Dunkerku lze doporučit mmj. např. podcastovou sérii od historika druhé světové války Jamese Hollanda.
Od okamžiku, kdy bylo prolomeno na konci druhého květnového týdne francouzské obranné pásmo u Sedanu a na řece Mose, mohl britské a francouzské armády, které vstoupily do Belgie na výzvu belgického krále, zachránit jen rychlý ústup k Amiensu a na jih; tato strategická skutečnost však nebyla hned pochopena. Francouzské vrchní velení doufalo, že bude moci uzavříti kapsu, a armády na severu podléhaly jeho příkazům. Kromě toho takový ústup by byl téměř určitě znamenal zničení skvělé belgické armády, čítající přes 20 divisí, a opuštění celé Belgie. Proto, když jsme si uvědomili prudkost i rozsah německého průniku a když nový francouzský vrchní velitel generál Weygand se ujal velení na místo generála Gamelina – učinily francouzské a britské armády v Belgii pokus držeti dále pravé křídlo Belgičanů a přidati naše vlastní pravé křídlo nově vytvořené francouzské armádě, která měla postoupiti přes řeku Sommu ve veliké síle, aby se chopila ruky takto jí podané.
Německý výpad však pronikal jako nabroušená kosa kolem pravého křídla a týlu armád na severu. Osm nebo devět obrněných divisí, každá asi se 400 obrněnými vozy různých druhů, avšak opatrně vybranými, aby se doplňovaly navzájem i aby se mohly rozděliti do malých soběstačných jednotek, přeťalo všechna spojení mezi námi a hlavními francouzskými armádami. Ohrozilo i naše spojení pro dodávky potravin a munice, které vedlo nejdříve do Amiensu a potom přes Abbeville, a prorazilo k pobřeží do Boulogne a Calais a téměř až k Dunkerque. Za tímto obrněným a motorizovaným náporem přicházely četné německé divise na nákladních vozech a za nimi pak kráčela poměrně pomalu tupá masa prosté německé armády a německého lidu, vždy tak ochotného dát se vést, aby pošlapal v jiných zemích svobody a blahobyt, jakých nikdy nepoznal ve své vlastní.
Pravil jsem, že toto obrněné rozmáchnutí kosou dosáhlo téměř Dunkerque – téměř, nikoli však docela. Boulogne a Calais byly dějištěm zoufalých bojů. Gardy chránily po nějakou dobu Boulogne a pak byly odvolány na příkaz z této země. Střelecká brigáda, střelecký pluk č. 60, a Střelci královny Viktorie s praporem britských tanků a 1000 Francouzů, celkem asi 4000 mužů, chránili Calais do posledního dechu. Britskému brigádnímu generálu byla poskytnuta hodina pro kapitulaci. Zamítl tuto nabídku a čtyři dny se divoce bojovalo v ulicích, než se nad městem rozhostilo ticho, jež znamenalo konec památného odporu. Britské válečné loďstvo odvezlo z Calais jen 30 zbylých nezraněných a osud jejich druhů nám není znám. Jejich oběť však nebyla nadarmo. Nepřítel musil vyslati proti nim aspoň dvě obrněné divise, které by se byly jinak obrátily proti britské expediční armádě. Přidali novou stránku k slavným dějům lehkých divisí a čas, který se tak získal, umožnil zatopit gravelinské kanály a francouzská vojska je mohla držet.
Tak se tedy stalo, že přístav Dunkerque zůstal volný. Když bylo shledáno, že není možné, aby armády na severu opět zřídily své spojení do Amiensu k hlavním francouzským armádám, zbývala jen jediná volba. Zdála se dokonce beznadějnou. Belgické, britské a francouzské armády byly téměř obklíčeny. Pro ústup jim zbýval jediný přístav a jeho přilehlé břehy. Nepřítel, který měl velikou převahu ve vzduchu, dotíral na tato vojska těžkými útoky se všech stran.
Když jsem dnes před týdnem požádal sněmovnu, aby určila toto odpoledne k prohlášení, obával jsem se, že bude mým smutným údělem oznámit největší vojenskou katastrofu v našich dlouhých dějinách. Domníval jsem se, a někteří zkušení znalci se mnou souhlasili, že se snad podaří nalodit nanejvýš 20.000 nebo 30.000 mužů. Jistě se však zdálo, že celá první francouzská armáda a celá britská expediční armáda severně od kapsy Amiens-Abbeville bude rozlomena na bojišti nebo že bude musit kapitulovat pro nedostatek potravin a střeliva. To byly ty tvrdé a těžké zprávy, na něž jsem před týdnem připravil sněmovnu i národ. Zdálo se, že zahyne na bojišti nebo že upadne v postupné a hladové zajetí sama podstata, kořen i jádro britské armády, kolem které nám bylo a je vybudovati veliké britské armády pro pozdější léta války.
Takový byl výhled před týdnem. Avšak chystala nás ještě jiná rána, která se mohla ukázat konečnou. Král Belgů nás vyzval, abychom mu přišli na pomoc. Kdyby se tento panovník a jeho vláda nebyli oddělili od Spojenců, kteří zachránili v minulé válce jejich zemi před vyhlazením, a kdyby nebyli hledali útočiště v osudné, jak se ukázalo, neutralitě, francouzské a britské armády byly by mohly hned na počátku zachrániti nejen Belgii, nýbrž snad i Polsko. Avšak král Leopold o naši pomoc požádal teprve v poslední chvíli, kdy nepřítel již vtrhl do Belgie, a i v této poslední chvíli jsme přišli. On a jeho statečná a zdatná armáda, téměř půl milionu vojáků, střežila naše levé křídlo a udržovala tak volnou naši jedinou ústupovou cestu k moři. Náhle bez předchozí porady, se zprávou na nejposlednější možnou chvíli, bez porady se svými ministry, jen na základě osobního rozhodnutí, vyslal zmocněnce k německému velení, vzdal se se svou armádou a ohrozil naše celé křídlo a možnosti ústupu.
Před týdnem jsem žádal sněmovnu, aby počkala s úsudkem, protože skutečnosti nebyly jasné, ale nyní nevidím důvodu, proč bychom si neměli utvořiti o této žalostné episodě svůj názor. Kapitulace belgické armády donutila Brity co nejrychleji chránit jejich křídlo k moři dlouhé přes 45 km. Jinak by byli bývali všichni odříznuti a všechny by byl stihl osud, ke kterému odsoudil král Leopold nejskvělejší armádu, jakou jeho země kdy utvořila. Když tedy to udělal a ohrozil tím náš bok, jak může posouditi každý, kdo sledoval operace na mapě, byl ztracen styk mezi Brity a dvěma ze tří sborů, tvořících první francouzskou armádu, které byly ještě více vzdáleny od pobřeží než my, a zdálo se, že je vyloučeno, aby nějaká větší část spojeneckých vojsk mohla dosáhnouti pobřeží.
Nepřítel útočil na všech stranách s velikou silou a prudkostí a jeho hlavní síla, jeho mnohem početnější letectvo, bylo vrženo do bitvy nebo jinak soustředěno na Dunkerque a jeho pláže. Nepřítel pak dotíral na tato úzká dvířka z východu a ze západu a začal páliti svými děly na břehy, které skýtaly našim lodím jedinou možnost se přiblížiti nebo odplouti. Nakladl do rejdy a do moře magnetické miny; opět a opět vysílal vlny letadel, jichž bylo někdy přes sto v jediném útvaru, aby vrhaly pumy na jediné molo, které zbývalo, a na písečné duny, na kterých hledali naši vojáci úkryt. Jeho ponorky, z nichž jedna byla potopena, a jejich motorové čluny působily těžké ztráty při obrovské přepravě, která se nyní začala. Po čtyři nebo pět dní zuřil urputný boj. Všechny jejich obrněné divise – nebo co z nich zbylo – s velikými útvary pěchoty a dělostřelectva se marně vrhaly na stále se úžící a smršťující proužek země, na kterém britské a francouzské armády bojovaly.
Mezitím britské válečné loďstvo za ochotné pomoci nesčetných námořníků obchodního loďstva vypjalo každý sval, aby nalodilo britská a spojenecká vojska; účastnilo se toho 220 lehkých válečných lodí a 650 lodí jiných. Musily ope-rovati při obtížném pobřeží, často za nepříznivého počasí, pod téměř neutuchajícím krupobitím pum a stále soustředěnější palbou dělostřelectva. A jak jsem již řekl, nebyla také moře prosta min a torpéd. Za těchto podmínek tedy pokračovali naši námořníci téměř bez oddechu, bez ustání dnem i nocí konali nebezpečnými vodami jednu cestu za druhou a přepravovali stále nové a nové muže, jež zachránili. Výrazem a měřítkem jejich obětavosti a odvahy je množství mužů, které přivezli domů. Zvláště oblíbeným terčem pro nacistické pumy byly nemocniční lodi, které přivezly mnoho tisíc britských a francouzských raněných a které jsou přece tak jasně označeny; avšak mužové a ženy na palubách těchto lodí se nikdy neuchýlili od své povinnosti.
Zatím britské královské letectvo, které již předtím za sáhlo do bitvy, pokud mělo zásahovou možnost ze svých domovských základen, užilo části své bojové síly z hlavního města a udeřilo na německé bombardéry a bojová letadla, která je ve velkém počtu chránila. Tento zápas byl vleklý a úporný. Náhle se dějiště vyjasnilo, třesk a hřmění na chvíli – avšak jen na chvíli – ustaly. Všichni jsme si vědomi zázračného vykoupení, jehož se dosáhlo statečností, vytrva-lostí, naprostou kázní, neúchylnou oddaností, smyslem pro povinnost, a zručností a nepřekonatelnou věrností. Ustupující britská a francouzská vojska vrhla nepřítele zpět. Za-točila s ním tak, že už jejich odjezd vážně neohrozil. Královské britské letectvo zaměstnalo hlavní část letectva německého a způsobilo mu ztráty aspoň čtyřikrát větší než utrpělo samo; a válečné loďstvo užilo téměř 1000 lodí všech druhů a vyrvalo přes 335.000 francouzských a britských vojáků ze spárů smrti, hanby pro jejich rodnou zemi a pro úkoly, které nás nyní čekají. Musíme býti velmi opa-trní, abychom nezaměňovali toto vykoupení s vítězstvím. Války se nevyhrávají evakuacemi. Avšak bylo vítězství v tom vykoupení, jehož by si měl býti každý vědom. Do-bylo ho britské královské letectvo. Mnozí naši vojáci, kteří se vracejí, neviděli naše letectvo v činnosti; viděli jen ty nepřátelské bombardovací letouny, které unikly před jeho obrannými útoky. Podceňují jeho výkony. Slyšel jsem o tom mnoho hovorů; proto se tu mimochodem o této věci zmiňuji a něco vám k ní povím.
Bylo to veliké měření sil mezi letectvem britským a německým. Dovedete si představiti větší cíl pro německé letectvo, než znemožniti evakuaci našich vojsk z oněch břehů a potopiti všechny lodi, které tam byly poslány a jichž bylo téměř několik tisíc? Mohl být nějaký cíl vojensky důležitější a význačnější pro celé další vedení války, než byl právě tento? Snažili se seč byli, avšak my jsme je odrazili; jejich záměr byl zmařen. Podařilo se nám armádu odvézti; a oni zaplatili čtyřnásobně za každou ztrátu, kterou způsobili nám. Převeliké útvary německých letounů – a my víme, jak statečný je to národ – uprchly několikrát před útokem pouhé čtvrtiny strojů královského letectva a rozptýlily se na všechny strany. Dva britské letouny stíhaly dvanáct nepřátelských. Jeden nepřátelský letoun byl zahnán do moře při pouhém útoku britského stroje, který už neměl střeliva. Všechny naše typy – Hurricane, Spitfire a nový Defiant – a všichni naši letci se prokázali lepšími než to, s čím se nyní utkávají.
Uvážíme-li, oč větší by byla naše výhoda při obraně vzduchu nad tímto ostrovem proti útoku přes moře, musím říci, že shledávám v těchto skutečnostech bezpečnou základnu, na které mohou býti budovány praktické a uklidňující úvahy. Vyslovuji své uznání těmto mladým letcům. Mocná francouzská armáda byla pro tuto chvíli z veliké části vržena zpět a rozrušena náporem několika tisíc obrněných vozidel. Je možné, že věc civilisace bude hájiti od nynějška zručnost a obětavost několika tisíc letců. Nikdy, myslím, na celém světě nebyla v celých dějinách válečnictví taková příležitost pro mládež. Rytíři Kulatého stolu Artušova, křížáci – ti všichni blednou před tímto výkonem a ustupují do minulosti. Minulosti nejen vzdálené, nýbrž také prosaické. Tito mladí mužové, kteří vzlétávají každodenně za rozbřesku, aby hájili svou rodnou zemi a vše, zač se stavíme, majíce ve svých rukou tyto nástroje obrovité a drtivé moci, o nichž lze říci, že
,,Den každý skýtal vzácnou možnost činu
a každou možnost převzal vzácný rek,"
si zasluhují naší vděčnosti jako všichni ti stateční mužové, kteří tak různými způsoby a při tolika příležitostech jsou stále připraveni položiti svůj život a vše za svou rodnou zemi.
Vracím se nyní k armádě. V dlouhé řadě velmi urputných bitev hned na té, hned na oné frontě, na třech frontách zároveň, v bitvách dvou nebo tří divisí proti rovnému nebo o něco většímu počtu nepřítelově, v bitvách sváděných úporně na starých místech, která tak mnozí z nás poznali tak dobře – v těchto bitvách převyšují naše ztráty mrtvých, raněných a nezvěstných 30.000. Chci při této příležitosti vyjádřiti účast sněmovny těm, kdo pro ně truchlí nebo kdo jsou ještě v nejistotě. Ministr obchodu zde dnes není. Jeho syn byl zabit a mnoho členů sněmovny také pocítilo nejpalčivější bolest. Ale řeknu něco o nezvěstných. Měli jsme velmi mnoho raněných, kteří byli dopraveni bezpečně do Britannie; musím však říci o nezvěstných, že může býti velmi mnoho těch, o kterých se hlásí, že jsou nezvěstní, ale jednoho dne se vrátí domů, tou nebo onou cestou. Ve zmatku takového boje je často nutné zanechati mnohé vojáky v postaveních, kdy čest již od nich nežádá dalšího odporu.
Proti této ztrátě přes 30.000 mužů můžeme uvésti mnohem těžší ztráty, které jsme jistě způsobili nepříteli. Naše ztráty materiálu jsou však obrovské. Ztratili jsme snad jen třetinu vojáků ztracených v prvních dnech bitvy z 21. března 1918, ztratili jsme však téměř stejný počet děl – skoro tisíc – a všechny své transporty a všechny obrněné vozy, které měla naše armáda na severu. Tato ztráta ještě více zpomalí rozvoj naší vojenské síly. Tento rozvoj nepostupoval tak rychle, jak jsme doufali. Nejlepší, co jsme měli, jsme poslali britské expediční armádě, a třebaže neměla žádoucího počtu tanků a některých částí výzbroje, byla to přecejen velmi dobře a skvěle vybavená armáda. Dostalo se jí nejlepších výrobků našeho průmyslu a to vše je pryč. A nyní bude další zpoždění. Jak bude dlouhé, jak dlouho bude trvati, závisí na vypětí sil na tomto ostrově. Vypětí sil je nyní veliké – větší než sahá paměť analů tohoto ostrova. Všude se pracuje ve dne v noci, ve všední den i v neděli. Kapitál i dělnictvo odsunuly své zájmy, práva i zvyklosti a vrhly je na společné váhy. Proud munice se již rozběhl. Není důvodu, proč bychom neměli do několika měsíců napraviti náhlou a vážnou ztrátu, která nás stihla, aniž se tím zpomalí rozvoj našeho obecného programu.
Avšak naše vděčnost za únik naší armády a tolika mužů, jejichž milí prožili úzkostný týden, nesmí nás zaslepiti před skutečností, že to, co se stalo ve Francii a v Belgii, je obrovská vojenská pohroma. Francouzská armáda byla oslabena, belgická armáda byla ztracena, veliká část oněch opevněných obranných pásem, na kterých spočívalo tolik nadějí, je ztracena, četné cenné důlní oblasti a závody přešly do rukou nepřítele, všechny přístavy při Lamanšském průlivu jsou v jeho rukou se všemi tragickými důsledky, které z toho plynou, a musíme očekávati, že nepřítel zasadí ihned nový úder buď nám nebo Francii. Pan Hitler prý má plán vpadnouti na britské ostrovy. Na to se však v minulosti již často pomýšlelo. Když ležel Napoleon po celý rok v Boulogni se svými čluny a svou velikou armádou, řekl mu někdo, že "v Anglii roste hořké býlí". A jistě ho je ještě daleko víc od chvíle, kdy se vrátila domů britská expediční armáda.
Na celou otázku obrany domova proti invasi má ovšem značný vliv skutečnost, že máme v nynější době na tomto ostrově nesrovnatelně mocnější vojenské síly, než jsme měli kdykoli za této války nebo za minulé. Avšak to nepotrvá. Nespokojíme se s válkou defensivní. Máme povinnost k svému spojenci. Musíme opět zřídit a vybudovat britskou expediční armádu pod velením jejího statečného vrchního velitele Lorda Gorta. To také činíme: avšak zatím musíme na tomto ostrově obranu tak dokonale zorganisovati, aby bylo třeba co nejméně vojska pro účinné zabezpečení a abychom mohli zbudovati potenciál pro ofensivu co možná největší. Tím se nyní zabýváme. Bylo by velmi vhodné – bude-li si toho sněmovna přáti – zabývati se tou věcí v tajném zasedání. Ne že by vláda mohla za všech okolností odhalit do velikých podrobností vojenská tajemství, milujeme však svobodnou rozpravu bez omezení uloženého tím, že druhý den si to všechno přečte nepřítel; a vláda by měla prospěch z volně vyslovených názorů zástupců všech stran sněmovny, kteří znají tak různé části země. Chápu, že bude tlumočena nějaká taková žádost, a vláda Jeho Veličenstva jí ochotně vyhoví.
Pokládali jsme za nutné učiniti opatření stále přísnější nejen proti nepřátelským cizincům a podezřelým osobám jiných národností, nýbrž také proti britským občanům, kteří by mohli býti nebezpečnými nebo by škodili, kdyby válka se měla přenésti do Spojeného království. Vím, že je velmi mnoho lidí dotčeno nařízeními, jež jsme vydali, ač jsou to vášniví nepřátelé nacistického Německa. Je mi jich velmi líto, my však nemůžeme v přítomné chvíli a v dnešním napětí rozlišovati tak, jak bychom si přáli. Kdyby se pokusili přistat nepřátelští parašutisté a kdyby pak došlo k prudkým bojům, bude mnohem lépe pro ně i pro nás, budou-li tito nešťastní lidé daleko z dosahu. Je tu však ještě jiná kategorie, se kterou nepociťuji nejmenšího soucitu. Parlament nás zmocnil, abychom potlačili činnost páté kolony pevnou rukou a my užijeme těchto zmocnění – za kontroly a dohledu sněmovny – bez nejmenšího váhání, až se přesvědčíme, a více než přesvědčíme, že tato sprostá cháska byla dokonale vykořeněna z našeho středu.
Vracím se ještě jednou a tentokrát spíše obecně k otázce invase a chtěl bych poznamenat, že nikdy po celá ta dlouhá staletí, jimiž se chlubíme, nebylo doby, kdy bylo možno dát našemu lidu naprostou záruku proti invasi a tím méně proti vážným útokům. Za dob Napoleonových mohl týž vítr, který by nesl jeho lodi plné vojska přes průliv, právě tak dobře zahnati blokující loďstvo. Vždy tu byla možnost a právě tato možnost rozněcovala a šálila obrazivost mnohého kontinentálního tyrana. Mnoho se vykládá. Jsme ujišťováni, že se užije nových method, a vidíme-li původnost zlobné vynalézavosti útočníkovy, můžeme se jistě připravit, že proti nám zkusí každý způsob nové válečné Isti a každou formu brutálních a zrádných manévrů. Soudím, že není myšlenky dost fantastické, abychom o ní neuvažovali a abychom ji neměli zkoumati pátravým, ale zároveň, jak doufám, i klidným zrakem. Nesmíme nikdy zapomínat na pevné záruky námořní moci i letectva, může-li se uplatniti na místě.
Já osobně pevně důvěřuji, že budou-li konati všichni svou povinnost, nebude-li nic zanedbáno a učiní-li se nejlepší opatření, a ta se také učiní, dokážeme zas jednou, že dovedeme ubránit svůj ostrovní domov, přetrvati bouři války, odolávati hrozbám tyranství, bude-li třeba po celá léta, bude-li třeba i sami. Buď jak buď se o to pokusíme. To je rozhodnutí vlády Jeho Veličenstva – každého jejího člena. Taková je vůle parlamentu i národa. Britská říše a francouzská republika, spojeny ve své při a ve své úzkosti budou hájiti svou rodnou půdu až k smrti, pomáhajíce si navzájem jako dobří druhové do krajnosti svých sil. A i když veliké lány Evropy a četné staré a slavné státy upadly nebo snad ještě upadnou v moc gestapa a celého toho krásného ústrojí nacistické vlády – my necouvneme a neselžeme. Půjdeme až do konce, budeme se bíti ve Francii, budeme se bíti na mořích a oceánech, budeme se biti s rostoucí důvěrou a s rostoucí silou stále ve vzduchu, budeme hájiti svůj ostrov, budiž cena jakákoli, budeme se bíti na březích, budeme se bíti na přistávacích plážích, budeme se bíti na polích a v ulicích, budeme se bíti na návrších; nikdy se nevzdáme, a i když, v což ani na chvíli nevěřím byl by tento ostrov nebo veliká jeho část podmaněna a kdyby hladověl, pak naše říše za moři, ozbrojená a chráněná britským válečným loďstvem, by pokračovala v zápase, až z vůle boží vystoupí nový svět v celé své moci a mohutnosti na záchranu a osvobození světa starého.
Originální znění projevu We Shall Never Surrender / We Shall Fight on the Beaches
Delivered at the House of Commons on 4 June 1940
From the moment that the French defences at Sedan and on the Meuse were broken at the end of the second week of May, only a rapid retreat to Amiens and the south could have saved the British and French Armies who had entered Belgium at the appeal of the Belgian King; but this strategic fact was not immediately realised. The French High Command hoped they would be able to close the gap, and the Armies of the north were under their orders. Moreover, a retirement of this kind would have involved almost certainly the destruction of the fine Belgian Army of over 20 divisions and the abandonment of the whole of Belgium. Therefore, when the force and scope of the German penetration were realised and when a new French Generalissimo, General Weygand, assumed command in place of General Gamelin, an effort was made by the French and British Armies in Belgium to keep on holding the right hand of the Belgians and to give their own right hand to a newly created French Army which was to have advanced across the Somme in great strength to grasp it.
However, the German eruption swept like a sharp scythe around the right and rear of the Armies of the north. Eight or nine armoured divisions, each of about four hundred armoured vehicles of different kinds, but carefully assorted to be complementary and divisible into small self-contained units, cut off all communications between us and the main French Armies. It severed our own communications for food and ammunition, which ran first to Amiens and afterwards through Abbeville, and it shore its way up the coast to Boulogne and Calais, and almost to Dunkirk. Behind this armoured and mechanised onslaught came a number of German divisions in lorries, and behind them again there plodded comparatively slowly the dull brute mass of the ordinary German Army and German people, always so ready to be led to the trampling down in other lands of liberties and comforts which they have never known in their own.
I have said this armoured scythe-stroke almost reached Dunkirk-almost but not quite. Boulogne and Calais were the scenes of desperate fighting. The Guards defended Boulogne for a while and were then withdrawn by orders from this country. The Rifle Brigade, the 60th Rifles, and the Queen Victoria's Rifles, with a battalion of British tanks and 1,000 Frenchmen, in all about four thousand strong, defended Calais to the last. The British Brigadier was given an hour to surrender. He spurned the offer, and four days of intense street fighting passed before silence reigned over Calais, which marked the end of a memorable resistance. Only 30 unwounded survivors were brought off by the Navy, and we do not know the fate of their comrades. Their sacrifice, however, was not in vain. At least two armoured divisions, which otherwise would have been turned against the British Expeditionary Force, had to be sent to overcome them. They have added another page to the glories of the light divisions, and the time gained enabled the Graveline water lines to be flooded and to be held by the French troops.
Thus it was that the port of Dunkirk was kept open. When it was found impossible for the Armies of the north to reopen their communications to Amiens with the main French Armies, only one choice remained. It seemed, indeed, forlorn. The Belgian, British and French Armies were almost surrounded. Their sole line of retreat was to a single port and to its neighboring beaches. They were pressed on every side by heavy attacks and far outnumbered in the air.
When, a week ago today, I asked the House to fix this afternoon as the occasion for a statement, I feared it would be my hard lot to announce the greatest military disaster in our long history. I thought - and some good judges agreed with me -that perhaps 20,000 or 30,000 men might be re-embarked. But it certainly seemed that the whole of the French First Army and the whole of the British Expeditionary Force north of the Amiens-Abbeville gap would be broken up in the open field or else would have to capitulate for lack of food and ammunition. These were the hard and heavy tidings for which I called upon the House and the nation to prepare themselves a week ago. The whole root and core and brain of the British Army, on which and around which we were to build, and are to build, the great British Armies in the later years of the war, seemed about to perish upon the field or to be led into an ignominious and starving captivity.
That was the prospect a week ago. But another blow which might well have proved final was yet to fall upon us. The King of the Belgians had called upon us to come to his aid. Had not this Ruler and his Government severed themselves from the Allies, who rescued their country from extinction in the late war, and had they not sought refuge in what was proved to be a fatal neutrality, the French and British Armies might well at the outset have saved not only Belgium but perhaps even Poland. Yet at the last moment, when Belgium was already invaded, King Leopold called upon us to come to his aid, and even at the last moment we came. He and his brave, efficient Army, nearly half a million strong, guarded our left flank and thus kept open our only line of retreat to the sea. Suddenly, without prior consultation, with the least possible notice, without the advice of his Ministers and upon his own personal act, he sent a plenipotentiary to the German Command, surrendered his Army, and exposed our whole flank and means of retreat.
I asked the House a week ago to suspend its judgement because the facts were not clear, but I do not feel that any reason now exists why we should not form our own opinions upon this pitiful episode. The surrender of the Belgian Army compelled the British at the shortest notice to cover a flank to the sea more than 30 miles in length. Otherwise all would have been cut off, and all would have shared the fate to which King Leopold had condemned the finest Army his country had ever formed. So in doing this and in exposing this flank, as anyone who followed the operations on the map will see, contact was lost between the British and two out of the three corps forming the First French Army, who were still farther from the coast than we were, and it seemed impossible that any large number of Allied troops could reach the coast.
The enemy attacked on all sides with great strength and fierceness, and their main power, the power of their far more numerous Air Force, was thrown into the battle or else concentrated upon Dunkirk and the beaches. Pressing in upon the narrow exit, both from the east and from the west, the enemy began to fire with cannon upon the beaches by which alone the shipping could approach or depart. They sowed magnetic mines in the channels and seas; they sent repeated waves of hostile aircraft, sometimes more than a hundred strong in one formation, to cast their bombs upon the single pier that remained, and upon the sand dunes upon which the troops had their eyes for shelter. Their U-boats, one of which was sunk, and their motor launches took their toll of the vast traffic which now began. For four or five days an intense struggle reigned. All their armoured divisions - or what was left of them - together with great masses of infantry and artillery, hurled themselves in vain upon the ever-narrowing, ever-contracting appendix within which the British and French Armies fought.
Meanwhile, the Royal Navy, with the willing help of countless merchant seamen, strained every nerve to embark the British and Allied troops; 220 light warships and 650 other vessels were engaged. They had to operate upon the difficult coast, often in adverse weather, under an almost ceaseless hail of bombs and an increasing concentration of artillery fire. Nor were the seas, as I have said, themselves free from mines and torpedoes. It was in conditions such as these that our men carried on, with little or no rest, for days and nights on end, making trip after trip across the dangerous waters, bringing with them always men whom they had rescued. The numbers they have brought back are the measure of their devotion and their courage. The hospital ships, which brought off many thousands of British and French wounded, being so plainly marked were a special target for Nazi bombs; but the men and women on board them never faltered in their duty.
Meanwhile, the Royal Air Force, which had already been intervening in the battle, so far as its range would allow, from home bases, now used part of its main metropolitan fighter strength, and struck at the German bombers and at the fighters which in large numbers protected them. This struggle was protracted and fierce. Suddenly the scene has cleared, the crash and thunder has for the moment - but only for the moment - died away. A miracle of deliverance, achieved by valour, by perseverance, by perfect discipline, by faultless service, by resource, by skill, by unconquerable fidelity, is manifest to us all. The enemy was hurled back by the retreating British and French troops. He was so roughly handled that he did not hurry their departure seriously. The Royal Air Force engaged the main strength of the German Air Force, and inflicted upon them losses of at least four to one; and the Navy, using nearly 1,000 ships of all kinds, carried over 335,000 men, French and British, out of the jaws of death and shame, to their native land and to the tasks which lie immediately ahead. We must be very careful not to assign to this deliverance the attributes of a victory. Wars are not won by evacuations. But there was a victory inside this deliverance, which should be noted. It was gained by the Air Force. Many of our soldiers coming back have not seen the Air Force at work; they saw only the bombers which escaped its protective attack. They underrate its achievements. I have heard much talk of this; that is why I go out of my way to say this. I will tell you about it.
This was a great trial of strength between the British and German Air Forces. Can you conceive a greater objective for the Germans in the air than to make evacuation from these beaches impossible, and to sink all these ships which were displayed, almost to the extent of thousands? Could there have been an objective of greater military importance and significance for the whole purpose of the war than this? They tried hard, and they were beaten back; they were frustrated in their task. We got the Army away; and they have paid fourfold for any losses which they have inflicted. Very large formations of German aeroplanes - and we know that they are a very brave race - have turned on several occasions from the attack of one-quarter of their number of the Royal Air Force, and have dispersed in different directions. Twelve aeroplanes have been hunted by two. One aeroplane was driven into the water and cast away by the mere charge of a British aeroplane, which had no more ammunition. All of our types - the Hurricane, the Spitfire and the new Defiant - and all our pilots have been vindicated as superior to what they have at present to face.
When we consider how much greater would be our advantage in defending the air above this Island against an overseas attack, I must say that I find in these facts a sure basis upon which practical and reassuring thoughts may rest. I will pay my tribute to these young airmen. The great French Army was very largely, for the time being, cast back and disturbed by the onrush of a few thousands of armoured vehicles. May it not also be that the cause of civilisation itself will be defended by the skill and devotion of a few thousand airmen? There never has been, I suppose, in all the world, in all the history of war, such an opportunity for youth. The Knights of the Round Table, the Crusaders, all fall back into the past - not only distant but prosaic; these young men, going forth every morn to guard their native land and all that we stand for, holding in their hands these instruments of colossal and shattering power, of whom it may be said that
Every morn brought forth a noble chance
And every chance brought forth a noble knight,
deserve our gratitude, as do all the brave men who, in so many ways and on so many occasions, are ready, and continue ready to give life and all for their native land.
I return to the Army. In the long series of very fierce battles, now on this front, now on that, fighting on three fronts at once, battles fought by two or three divisions against an equal or somewhat larger number of the enemy, and fought fiercely on some of the old grounds that so many of us knew so well - in these battles our losses in men have exceeded 30,000 killed, wounded and missing. I take occasion to express the sympathy of the House to all who have suffered bereavement or who are still anxious. The President of the Board of Trade [Sir Andrew Duncan] is not here today. His son has been killed, and many in the House have felt the pangs of affliction in the sharpest form. But I will say this about the missing: We have had a large number of wounded come home safely to this country, but I would say about the missing that there may be very many reported missing who will come back home, some day, in one way or another. In the confusion of this fight it is inevitable that many have been left in positions where honour required no further resistance from them.
Against this loss of over 30,000 men, we can set a far heavier loss certainly inflicted upon the enemy. But our losses in material are enormous. We have perhaps lost one-third of the men we lost in the opening days of the battle of 21st March, 1918, but we have lost nearly as many guns — nearly one thousand - and all our transport, all the armoured vehicles that were with the Army in the north. This loss will impose a further delay on the expansion of our military strength. That expansion had not been proceeding as far as we had hoped. The best of all we had to give had gone to the British Expeditionary Force, and although they had not the numbers of tanks and some articles of equipment which were desirable, they were a very well and finely equipped Army. They had the first-fruits of all that our industry had to give, and that is gone. And now here is this further delay. How long it will be, how long it will last, depends upon the exertions which we make in this Island. An effort the like of which has never been seen in our records is now being made. Work is proceeding everywhere, night and day, Sundays and week days. Capital and Labour have cast aside their interests, rights, and customs and put them into the common stock. Already the flow of munitions has leaped forward. There is no reason why we should not in a few months overtake the sudden and serious loss that has come upon us, without retarding the development of our general program.
Nevertheless, our thankfulness at the escape of our Army and so many men, whose loved ones have passed through an agonising week, must not blind us to the fact that what has happened in France and Belgium is a colossal military disaster. The French Army has been weakened, the Belgian Army has been lost, a large part of those fortified lines upon which so much faith had been reposed is gone, many valuable mining districts and factories have passed into the enemy's possession, the whole of the Channel ports are in his hands, with all the tragic consequences that follow from that, and we must expect another blow to be struck almost immediately at us or at France. We are told that Herr Hitler has a plan for invading the British Isles. This has often been thought of before. When Napoleon lay at Boulogne for a year with his flat-bottomed boats and his Grand Army, he was told by someone. "There are bitter weeds in England." There are certainly a great many more of them since the British Expeditionary Force returned.
The whole question of home defence against invasion is, of course, powerfully affected by the fact that we have for the time being in this Island incomparably more powerful military forces than we have ever had at any moment in this war or the last. But this will not continue. We shall not be content with a defensive war. We have our duty to our Ally. We have to reconstitute and build up the British Expeditionary Force once again, under its gallant Commander-in-Chief, Lord Gort. All this is in train; but in the interval we must put our defences in this Island into such a high state of organisation that the fewest possible numbers will be required to give effective security and that the largest possible potential of offensive effort may be realised. On this we are now engaged. It will be very convenient, if it be the desire of the House, to enter upon this subject in a secret Session. Not that the government would necessarily be able to reveal in very great detail military secrets, but we like to have our discussions free, without the restraint imposed by the fact that they will be read the next day by the enemy; and the Government would benefit by views freely expressed in all parts of the House by Members with their knowledge of so many different parts of the country. I understand that some request is to be made upon this subject, which will be readily acceded to by His Majesty's Government.
We have found it necessary to take measures of increasing stringency, not only against enemy aliens and suspicious characters of other nationalities, but also against British subjects who may become a danger or a nuisance should the war be transported to the United Kingdom. I know there are a great many people affected by the orders which we have made who are the passionate enemies of Nazi Germany. I am very sorry for them, but we cannot, at the present time and under the present stress, draw all the distinctions which we should like to do. If parachute landings were attempted and fierce fighting attendant upon them followed, these unfortunate people would be far better out of the way, for their own sakes as well as for ours. There is, however, another class, for which I feel not the slightest sympathy. Parliament has given us the powers to put down Fifth Column activities with a strong hand, and we shall use those powers subject to the supervision and correction of the House, without the slightest hesitation until we are satisfied, and more than satisfied, that this malignancy in our midst has been effectively stamped out.
Turning once again, and this time more generally, to the question of invasion, I would observe that there has never been a period in all these long centuries of which we boast when an absolute guarantee against invasion, still less against serious raids, could have been given to our people. In the days of Napoleon the same wind which would have carried his transports across the Channel might have driven away the blockading fleet. There was always the chance, and it is that chance which has excited and befooled the imaginations of many Continental tyrants. Many are the tales that are told. We are assured that novel methods will be adopted, and when we see the originality of malice, the ingenuity of aggression, which our enemy displays, we may certainly prepare ourselves for every kind of novel stratagem and every kind of brutal and treacherous maneuver. I think that no idea is so outlandish that it should not be considered and viewed with a searching, but at the same time, I hope, with a steady eye. We must never forget the solid assurances of sea power and those which belong to air power if it can be locally exercised.
I have, myself, full confidence that if all do their duty, if nothing is neglected, and if the best arrangements are made, as they are being made, we shall prove ourselves once again able to defend our Island home, to ride out the storm of war, and to outlive the menace of tyranny, if necessary for years, if necessary alone.
At any rate, that is what we are going to try to do. That is the resolve of His Majesty's Government - every man of them. That is the will of Parliament and the nation.
The British Empire and the French Republic, linked together in their cause and in their need, will defend to the death their native soil, aiding each other like good comrades to the utmost of their strength.
Even though large tracts of Europe and many old and famous States have fallen or may fall into the grip of the Gestapo and all the odious apparatus of Nazi rule, we shall not flag or fail.
We shall go on to the end, we shall fight in France, we shall fight on the seas and oceans, we shall fight with growing confidence and growing strength in the air, we shall defend our Island, whatever the cost may be, we shall fight on the beaches, we shall fight on the landing grounds, we shall fight in the fields and in the streets, we shall fight in the hills; we shall never surrender, and even if, which I do not for a moment believe, this Island or a large part of it were subjugated and starving, then our Empire beyond the seas, armed and guarded by the British Fleet, would carry on the struggle, until, in God's good time, the New World, with all its power and might, steps forth to the rescue and the liberation of the old.