Churchill a mýtus o genocidě

Churchill a nespravedlivé očerňování kvůli hladomoru v Indii v roce 1943

Oblíbeným způsobem útoku současného hnutí Black Lives Matter a jeho levicových apologetů se stala údajná hanebnost symbolu hrdinského odporu Británie proti nacismu Winstona Churchilla. Ten je obviňován ze všeho možného od rasismu až po genocidu. Nejhorším obviněním je tvrzení, že úmyslně vyhladověl k smrti čtyři miliony Bengálců během hladomoru v roce 1943. Hladomor propukl na vrcholu druhé světové války, kdy Japonci již okupovali Barmu a napadli britskou indickou provincii Bengálsko, bombardovali její hlavní město Kalkatu a kdy u jeho pobřeží hlídkovali japonské ponorky.

Hladomor zuřil přibližně šest měsíců – od léta do konce roku 1943. Odhady počtu obětí se pohybují od půl milionu výše, podle toho, zda se započítávají i nepřímé a dlouhodobé následky. Hladomory mohou být způsobeny jak přírodními faktory, tak lidským jednáním, ale jen opravdu málokdy jediným jednotlivcem.

Pokus svalit vinu na Churchilla vychází ze senzacechtivé knihy bengálsko-americké novinářky Madhusree Mukerjeeové. Jak už napovídá název Churchill's Secret War, jde převážně o konspirační teorii s cílem připsat Churchillovi odpovědnost za chyby, které se staly přímo v Bengálsku. Kniha nepoužívá rigorózní logiku a práci a důkazním materiálem a zcela evidentně nebyla psána jako pokus o historickou rekonstrukci, ale jako očerňující propagandistický pamflet, kde na začátku bylo politické zadání a tedy kýžený výsledek, do kterého je třeba naohýbat a vyfabrikovat fakta. 

Skutečné materiální prameny naopak prokazují, že Churchill na základě informací, které dostával, věřil, že v Bengálsku není nedostatek potravin, ale problém s dodvákami, způsobený špatným místním řízením distribučního systému. Ironií je, že tento názor nečekaně podpořila v roce 2010 výměna názorů mezi Mukerjeeovou a nositelem Nobelovy ceny za ekonomii Amartyou Senem, světově uznávaným expertem na hladomory v Indii.

Sen v komentáři pro New York Times o Mukerjeeové říká, že "se zdá být spokojena s velmi málem informací" a že její data pocházejí pouze ze "dvou výzkumných stanic pro rýži a pouze ze dvou z 27 okresů Bengálska ... Analýza, kterou jsem provedl," oponoval Sen, "s využitím dat ze všech okresů ukázala, že dostupnost potravin v roce 1943 byla výrazně vyšší než v roce 1941 (kdy hladomor nebyl)… Skutečně došlo k výraznému nedostatku ve srovnání s poptávkou, která byla ve válečné ekonomice enormně zvýšená… ale to je něco zcela jiného než nedostatek nabídky oproti předchozím rokům… Mukerjeeová zdá se přehlíží tento klíčový rozdíl a ve svém jednostranném úsilí usvědčit Churchilla", Sen také Mukerjeeovou usvědčuje z opakovaného překrucování dat.

Místní situace neměla s Churchillem nic společného a byla převážně důsledkem válečných omezení dodávek, zabavování lodí v Bengálsku lokální administrativou a napjatých vztahů mezi muslimy vedenou koaliční vládou Bengálska a převážně hinduistickými obchodníky s obilím.

Provinciální autonomie s demokraticky zvolenými ministry byla výsledkem britské ústavy z roku 1935, která měla Indii připravit na status dominia podobného statusu jako měla Kanada nebo Austrálie. Churchill, který nebyl přítelem indické nezávislosti, považoval tuto ústavu za předčasnou a v 30. letech proti ní v Dolní sněmovně urputně bojoval – za cenu toho, že se na deset let ocitl mimo vládní funkce.

Ve 40. letech nicméně považoval potravinovou situaci v Bengálsku především za záležitost tamní zvolené vlády, nikoli Whitehallu. V samotném válečném kabinetu měl Churchill roli spíše širokého dohledu než detailního řízení. Představa, že měl velký vliv na skutečnou pomoc Bengálsku, je v době vrcholící války značně přitažená za vlasy. Ani ten nejobsedantnější mikromanažer byl nemohl osobně do detailu řídit celou válku impéria, nad kterým nezapadalo slunce, to je fyzikálně vyloučeno.

Rok 1943 začal jako rok normální sklizně, takže bengálská vláda byla ohledně zásob potravin optimistická a administrativa místokrále v Dillí zprvu necítila potřebu do situace zasahovat pomocí svých pravomocí ke správě potravinových rezerv napříč britskou Indií. Jakmile však místokrál zasáhl, hladomor byl rychle dostán pod kontrolu a během několika měsíců odezněl. A byl to právě Churchill, kdo nahradil netečného lorda Linlithgowa energickým a politicky citlivým polním maršálem Archibaldem Wavellem – mimo jiné i proto, aby se hladomorem zabýval.

Ani Mukerjeeová samotná navíc Churchilla neobviňuje z toho, že by hladomor způsobil, ale pouze z toho, že ho zhoršil tím, že odmítl odklonit zásilky obilí z Austrálie a Kanady určené pro Evropu směrem do Bengálska. Její následovníci toto obvinění přiostřili fantazijními tvrzeními, že Bengálsko bylo nuceno vyvážet potraviny na Cejlon, zatímco australské dodváky pluly kolem Kalkaty bez zastavení směrem do Evropy.

Skutečnost je přitom taková, že Bengálsko poslalo na Cejlon v tom roce pouze jednu zásilku potravin a šlo o rovnocennou výměnu obilí za rýži. Pokud jde o odklon australských zásilek od Kalkaty, stačí se podívat na mapu, aby bylo jasné, jak nesmyslné by bylo, aby lodě mířící z Austrálie do Evropy pluly přes Bengálský záliv a riskovaly potopení japonskými ponorkami [druhoválečná úroveň technologie znamenala, že ponorky ještě nebyly skutečně oceánskými plavidly].

Pravdivá fakta o dodávkách potravin do Bengálska, která jsou bohatě doložena v archivech britského válečného kabinetu a indické vlády, ukazují, že mezi srpnem 1943 (kdy si válečný kabinet poprvé uvědomil závažnost hladomoru) a koncem roku 1944 (kdy hladomor odezněl) dorazilo do Bengálska více než milion tun obilí.

Šlo o potravinovou pomoc určenou přímo pro Bengálsko, z velké části na australských lodích, přestože v Anglii platilo přísné potravinové přídělové hospodářství a v nově osvobozené jižní Itálii a Řecku panoval vážný nedostatky potravin. Jak podrobně popisuje Andrew Roberts ve své vynikající biografii, Churchill a jeho kabinet nejenže se nesnažili Indii vyhladovět – naopak hledali všechny možné způsoby, jak utrpení zmírnit, aniž by to však ohrozilo válečné úsilí.

Dne 4. srpna 1943, když si válečný kabinet poprvé uvědomil rozsah katastrofy, schválil odeslání 150 000 tun ječmene z Iráku a australské pšenice do Bengálska. Sám Churchill 24. září naléhal: "Něco se musí udělat." Přestože důrazně prohlásil, že "Indové nejsou jediní, kdo v této válce hladoví", souhlasil s odesláním dalších 250 000 tun.

Dne 7. října řekl Churchill válečnému kabinetu, že jedním z prvních úkolů nového místokrále bude řeši hladomor a potíže se zásobováním potravinami. Následující den napsal novému místokráli Wavellovi: "Musí se vynaložit veškeré úsilí, i za cenu odklonu lodí naléhavě potřebných pro válečné účely, aby se vyřešily místní nedostatky [potravin]." Je sice pravda, že Churchill odmítl kanadskou nabídku 100 000 tun potravinové pomoci pro Bengálsko, protože by trvalo dva měsíce, než by dorazila, ale na stejném zasedání kabinetu rozhodl, že místo toho bude žádat dodávky z Austrálie.

Do ledna 1944 obdrželo Bengálsko celkem 130 000 tun ječmene z Iráku, 80 000 tun pšenice z Austrálie a 10 000 tun z Kanady, následovaných dalšími 100 000 tunami z Austrálie. Dne 14. února 1944 svolal Churchill nouzové zasedání válečného kabinetu, aby zjistil, zda lze poslat další potravinovou pomoc do Bengálska, aniž by to narušilo spojenecké plány na vylodění v Normandii. "Určitě vám pomohu vším, co bude v mých silách, ale nesmíte žádat nemožné," telegrafoval Wavellovi před zasedáním kabinetu.

Následující den informoval Wavella: "Vašim potížím jsme věnovali velkou pozornost, ale prostě nemůžeme najít lodě." Spojenecká lodní doprava byla tou dobou napjatá k prasknutí kvůli novým frontám v Itálii a nutnosti zásobovat hladovějící Sovětský svaz. Ministr pro Indii Leopold Amery však Wavella ujistil, že premiér "není necitelný".

Kabinet mezitím nařídil vládě Indie zavést přídělový systém na celém subkontinentu, zvýšit daně a zavést cenovou regulaci potravin. Kabinet vyjádřil podezření, že nedostatek je "částečně politického charakteru, způsobený marwárskými (hinduistickými) příznivci Indického Národního Kongresu ve snaze zkompromitovat stávající muslimskou vládu Bengálska".

Dne 24. dubna 1944 zaznamenaly zápisy z kabinetu: "Premiér prohlásil, že je jasné, že Jeho Veličenstva vláda může poskytnout další pomoc indické situaci jen za cenu vážných obtíží v jiných oblastech. Přesto je jeho soucit s utrpením indického lidu velký."

Nešlo o prázdná slova. O několik dní později požádal Churchill prezidenta Roosevelta o lodě pro zásobování Bengálska a uvedl, že je hladomorem "vážně znepokojen". Wavell potřeboval další milion tun obilí, které bylo k dispozici v Austrálii, ale chyběly lodě na jeho dopravu. Americká administrativa žádost odmítla s odůvodněním, že potřebuje všechny lodě pro pacifické bojiště a blížící se vylodění v Normandii.

Přední indický ekonomický historik profesor Tirthankar Roy ze silně levicové London School of Economics, který vyrostl v Kalkatě krátce po hladomoru, shrnul situaci velmi vyváženě: "Kabinet věřil tomu, co mu sdělovaly Kalkata a Dillí – že v Bengálsku není nedostatek potravin. Kabinet rozhodoval s vědomím, že mocnosti Osy potápějí denně jednu loď a v roce 1942 potopily přibližně milion tun lodní tonáže. Oblasti, kde by se rýže [potřebná pro Bengálsko] dala získat, byly nejnebezpečnějšími vodami na světě…"Přesto se do konce roku 1944 podařilo Wavellovi onen tolik žádaný milion tun z Austrálie zajistit a pomocí jihovýchodního asijského velitelství ho dopravit do Bengálska.

Churchillovi patří zásluha za to, že v říjnu 1943 jmenoval vícekrálem muže, který má na tomto úspěchu patrně největší zásluhu. Nejschopnější a nejpečlivější místokrál Britské Indie, polní maršál Archibald Wavell, s dlouhou a vynikající službou v Indii, hlubokou znalostí jejích národů a jazyků a zkušenostmi s velkorozsahovou vojenskou logistikou, byl právě tím správným člověkem, který dokázal hladomor v Bengálsku zastavit. Nasadil armádu, aby rychle přepravila potraviny z oblastí přebytku do oblastí nedostatku.

Velká část Mukerjeeové obvinění proti Churchillovi nespočívá v jeho činech, ale v jeho rasistických poznámkách o Indech a zejména Bengálcích. Většina z nich je vytržena z kontextu. Churchill rozhodně nebyl přítelem indických nacionalistických vůdců, které považoval za moralizující pokrytce. Byl po imperialistou, jako mnozí z jeho generace, a oddaným zastáncem zachování jednoty Indie v rámci Britského impéria. Pokud si nalejme čistého vína, následné dělení Indie a poválečný vývoj nástupnických států mu dávají v mnohém za pravdu.

Na druhé straně Churchill opakovaně vyjadřoval obdiv k statečnosti indických vojáků. Ve svých válečných memoárech napsal: "Nepřekonatelná statečnost indických vojáků a důstojníků, jak muslimů, tak hinduistů, bude navěky zářit v dějinách války. Více než dva a půl milionu Indů se dobrovolně přihlásilo do armády… Odpověď indických národů i chování jejich vojáků tvoří slavnou závěrečnou kapitolu příběhu našeho indického impéria."

Přestože se Churchill obával indické nezávislosti, jeho názory se v průběhu let viditelně zmírnily. Dne 5. února 1942 navrhl na zasedání kabinetu, že by sám odcestoval do Indie, aby tamním vůdcům Indického Národního Kongresu nabídl poválečnou nezávislost výměnou za jejich podporu válečného úsilí. Místo toho však válečný kabinet vyslal  labouristického ministra Stafforda Crippse, který byl známý svými přátelskými vztahy s vůdci Kongresu. Když Crippsova mise nesplnila jejich požadavek na okamžitou nezávislost, Kongres zahájil hnutí občanské neposlušnosti proti britské nadvládě "Quit India" a rozhodl se krvelačným Japoncům klást pouze pasivní odpor. Ghándí pak stejným dechem vyzýval evropské židy, aby se nechali dobrovolně povraždit.

Když byl Churchill v září 1942 o této skutečnosti informován, měl zuřivě zvolal na Ameryho: "Nenávidím Indy. Jsou to odporný národ s odporným náboženstvím." Měl přitom na mysli hinduismus, nikoliv islám, neboť Muslimská liga loajálně podporovala válečné úsilí (z části i proto, že muslimské oblasti dnešního Bangladéše sousedily s Japonci okupovanou Barmou a aktivně jim hrozila japonská genocidní tyranie). Churchill pak považoval Gándhího rozhodnutí zahájit hnutí Quit India uprostřed války za kudlu do zad. Část nacionalistických lídrů pod vedením Subháše Čandry Bóse se navíc oddělila od Indického Národního Kongresu, vyhlásila otevřenou kolaboraci s Hitlerem a Japonci a vytvořila vzbouřeneckou armádu Azad Hind Fauj, tvořenou převážně Bengálci, která bojovala na straně Japonců. To Churchillově ale i obecné indické oblibě Bengálců zrovna nepřidalo a nejen Churhcill, ale i mnozí indičtí liberálové a socialisté viděli Gandhího hladovky a politickou agitaci jako formu emocionálního vydírání

Churchillovy urážlivé výroky o Gandhím, Indech a Bengálcích je třeba vnímat právě v tomto kontextu. Stejně tak je nutné je posuzovat s ohledem na jeho velice dobře známou a celoživotní zálibu v přehnaných a provokativních poznámkách, které často nemyslel vážně či doslovně, ale kterými se snažil šokovat nebo popíchnout své kolegy. Dlouholetým terčem mnoha z nich byl právě i sir Leopold Amery, ministr pro Indii, který byl zároveň jeho přítelem z dětství.

Už na škole v Harrow si z něj Churchill utahoval a jednou ho dokonce hodil oblečeného do bazénu. Amery vyrostl v solidního, ale poněkud upovídaného a nudného řečníka, který dokázal své posluchače na zasedáních kabinetu pravidelně uspávat. Churchill rád přerušoval jeho dlouhé proslovy o Indii rasistickými vtipy, jejichž cílem bylo Ameryho šokovat nebo umlčet.

Amerymu to nesl poněkud úkorně a jednou Churchillův způsob vyjadřování přirovnal k Hitlerovu, byť nic z toho nebylo myšleno vážně. Ale Amery si zvykl všechno pečlivě zapisovat do svých deníků a když byly tyto deníky v roce 1997 zveřejněny, staly se pro Madhusree Mukerjeeovou a její následovníky pravým pokladem. Každou Churchillovu soukromou rasistickou poznámku brali jako důkaz temné konspirace či snad genocidních záměrů – a to tváří v tvář zdokumentované realitě, svědčící o opaku.

V červenci 1944, při obědě s indickým státníkem sirem Ramaswamym Mudaliarem, členem válečného kabinetu, ho Churchill ujištil, že stará představa o tom, že Ind je v jakémkoli ohledu podřadný vůči bělochovi, musí zmizet. "Musíme být všichni příteli ... Chci vidět velkou, zářící Indii, na kterou budeme pyšní stejně jako na velkou Kanadu nebo velkou Austrálii." Při zmínce o rostoucí populaci Indie také poznamenal: "Pouze díky blahosklonnosti a moudrosti britské vlády v Indii, která byla po delší dobu než téměř kterákoli jiná země na světě ušetřena války, se Indie mohla tak úžasně rozrůst a rozmnožit."

Při jiné příležitosti hrdě řekl španělskému velvyslanci v Londýně: "Za dobu anglické okupace Indie se počet domorodého obyvatelstva zvýšilo o dvě stě milionů," a srovnával to s vyhubením amerických Indiánů – srovnání, které rád používal při svých cestách do USA. Ať už měla populační exploze Indie za stabilní britské vlády jakékoli klady, těžko lze tyto výroky považovat za slova člověka, který by chtěl indický národ vyhladovět k smrti.