Věděl Churchill o holokaustu – aniž by něco udělal?

Občas se objevuje tvrzení, že Winston Churchill o holokaustu věděl, a přesto neudělal nic pro to, aby ho zastavil. Na první pohled se takové obvinění zdá přesvědčivé. Churchill byl přece předsedou vlády jedné z hlavních spojeneckých mocností, mužem, který zosobňoval odpor proti nacistickému Německu. Pokud měl někdo moc jednat, nebyl to právě on?

Tato představa je však do značné míry iluzorní. Ne proto, že by Churchill o nacistických zločinech nevěděl. Ale proto, že realita války, politického systému i samotného rozsahu nacistického zločinu byla mnohem složitější, než jak ji dnes často zpětně vnímáme. A především: bližší pohled ukazuje, že Churchill nebyl pasivní pozorovatel, ale jeden z mála státníků své doby, který problém chápal v jeho plné morální váze a opakovaně se snažil  v rámci svých omezených možností reagovat.

Už před nástupem Hitlera k moci se Churchill lišil od většiny evropských politiků. Zatímco mnozí považovali nacismus za přechodný fenomén nebo za problém, s nímž lze vyjednávat, Churchill v něm rozpoznával hlubší ideologické nebezpečí. Když se v roce 1932 ocitl v Mnichově a měl možnost setkat se s Hitlerem, navrhl otázku, která šla přímo k jádru věci: jaký smysl má nenávidět člověku jen proto, že se narodil tak, jak se narodil? Hitler na tuto otázku reagoval odmítnutím schůzky. Už tehdy se ukázalo, že mezi oběma světy – světem rasové ideologie a světem, který Churchill hájil – neexistuje společná řeč.

Po roce 1933 Churchill ve svých projevech opakovaně upozorňoval, že antisemitismus není okrajovou součástí nacismu, ale jeho základním principem. Zároveň měl schopnost vidět dál než většina jeho současníků. Nešlo jen o osud několika set tisíc německých Židů. Už v prvních měsících Hitlerovy vlády varoval, že se tato politika může rozšířit do dalších částí Evropy a zasáhnout miliony lidí. V době, kdy se svět ještě uklidňoval představou, že nacistický režim se "usadí", Churchill chápal, že jde o dynamický a expanzivní systém.

Tento postoj nebyl v britské politice běžný. Antisemitismus nebyl omezen pouze na Německo a ani britská společnost nebyla vůči podobným předsudkům imunní. Churchillova otevřená obrana Židů proto působila neobvykle a někdy i nepohodlně. Není náhodou, že jeden z jeho současníků charakterizoval jako jeho jedinou údajnou "slabinu" to, že má "příliš rád Židy". Tento výrok vypovídá méně o Churchillovi než o prostředí, ze kterého vzešel a ve kterém se pohyboval.

Jedním z konkrétních projevů jeho postoje byla otázka Palestiny. Churchill ji chápal nejen jako geopolitický problém, ale i jako potenciální útočiště pro Židy prchající z Evropy a zárodek civilizace v zaostalém prostředí (viz přednáška viceprezidenta Churchill Society na konferenci Velký Winston – 150 let).

Ve třicátých letech stále důrazněji upozorňoval, že uzavření Palestiny židovské imigraci znamená odebrání jedné z posledních cest záchrany milionům nevinných civilistů. Britská vláda však postupně zaujala opačný postoj a pod tlakem situace na Blízkém východě a rostoucích nákladů na pacifikaci této části impéria židovské přistěhovalectví omezovala. Churchill s tím nesouhlasil, ale v té době nebyl u moci – a když se k ní později dostal, zdědil politická rozhodnutí, která nemohl jednoduše zvrátit.

Právě zde se začíná ukazovat klíčový rozpor mezi představou Churchillovy moci a realitou. I jako předseda vlády nebyl absolutním vládcem. Britský politický systém byl založen na kolektivním rozhodování, parlamentní většině a rozsáhlém státním aparátu. Churchill nebyl za války diktátorem, ale vedl koaliční vládu a byl závislý na spolupráci kolegů, z nichž mnozí jeho postoje nesdíleli. Zároveň musel primárně čelit bezprostřední hrozbě vojenské porážky.

V letech 1940 a 1941 stála Británie na pokraji katastrofy. Hrozila invaze, probíhalo ničivé bombardování a námořní zásobování bylo vážně ohroženo. V takové situaci byla všechna rozhodnutí podřízena jedinému cíli: přežití státu a porážce Německa. To neznamená, že humanitární otázky nebyly důležité, ale jejich řešení bylo omezeno vojenskými a politickými prioritami.

Navíc Churchill čelil odporu nejen politickému, ale i administrativnímu. Britská byrokracie často přistupovala k otázce židovských uprchlíků jako k technickému problému, který je třeba "managovat", nikoli řešit z morálního hlediska. Byrokrati někdy zadržovali informace nebo jednali tak, aby se citlivé otázky vůbec nedostaly na politickou úroveň. Churchill se opakovaně snažil tyto bariéry překonat, ale nebyl vždy úspěšný.

Přesto zasahoval, kdykoli měl příležitost. Když zjistil, že britské lodě zachycují uprchlíky směřující do Palestiny, zasáhl a tyto praktiky zastavil. V konkrétních případech dokázal zabránit deportacím a umožnit lidem zůstat. Tyto zásahy nebyly systémové, ale byly reálné a měly konkrétní dopad.

Od roku 1941 začaly do Británie přicházet zprávy o masových vraždách na východě. Churchill si byl vědom, že jde o něco bezprecedentního. Ve svých projevech mluvil o barbarství, jaké nemá obdoby, a snažil se, aby se o těchto zločinech dozvěděla veřejnost. To nebylo samozřejmé. Některé instituce se zdráhaly zdůrazňovat specificky židovský charakter těchto vražd, ať už z obav o propagandistický efekt nebo z jiných důvodů. Churchill však trval na tom, že realita musí být pojmenována.

Současně prosazoval myšlenku, že pachatelé musí být po válce potrestáni. V jeho představě nešlo jen o vojenské vítězství, ale i o obnovu spravedlnosti. Podporoval vznik mezinárodních deklarací a opakovaně zdůrazňoval, že zločiny proti Židům nebudou zapomenuty.

Zvláštní pozornost si zaslouží rok 1944, kdy se svět dozvěděl konkrétní detaily o vyhlazovacím táboře Osvětim. Tehdy se objevila i otázka, proč nebyly bombardovány železniční tratě vedoucí do tábora. Churchill na tuto možnost reagoval rychle a bez váhání. Neodmítl ji jako nerealistickou ani ji neodložil. Naopak dal pokyn, aby se zjistilo, co lze provést, a poskytl ministru zahraničí plnou podporu k dalším krokům.

To, že k bombardování nakonec nedošlo, nebylo důsledkem Churchillovy nečinnosti, ale výsledkem širšího rozhodovacího procesu. Šlo o společné spojenecké rozhodnutí, v němž hrála klíčovou roli americká strana. Vojenské priority, technické možnosti doby* i obavy z účinnosti zásahu vedly k tomu, že návrh byl opakovaně odmítnut. Z dnešního pohledu lze o tomto rozhodnutí diskutovat, ale nelze jej zjednodušit na osobní selhání jednoho politika.

Při hodnocení Churchillovy role je tedy nutné rozlišovat mezi tím, co bylo teoreticky představitelné, a tím, co bylo skutečně možné. Spojenci neměli plnou kontrolu nad Evropou, informace byly neúplné a často zpožděné, a rozhodování probíhalo v rámci složitých politických a vojenských struktur. Churchill mohl ovlivňovat, přesvědčovat a iniciovat – ale nemohl jednat sám a bez omezení.

Obvinění, že "věděl a nic neudělal", tak nevystihuje realitu. Churchill věděl postupně, neúplně a v podmínkách, které si dnes jen těžko dokážeme představit. A především: jednal. Ne vždy úspěšně, ne vždy dostatečně, ale opakovaně a s vědomím morální odpovědnosti.

Jeho význam proto nespočívá v hypotetické otázce, zda mohl holokaust zastavit. Spočívá v tom, že v době, kdy mnozí váhali, pochybovali nebo odvraceli zrak, Churchill problém viděl jasněji než většina a snažil se v rámci reálných možností proti němu vystupovat. A právě tento rozdíl mezi mýtem o všemocném vůdci a realitou omezeného, ale aktivního státníka je klíčem k pochopení jeho role.

*Připomeňme, že Circular Error Probable (CEP), neboli kruhová pravděpodobná odchylka při strategickém bombardování cílů v Německých městech byla díky možnostem tehdejší technologie asi 370 metrů. CEP se jako mediánová radiální chyba definuje jako poloměr kruhu se středem v cílovém bodě, uvnitř kterého dopadne 50 % bomb. To znamená, že i pokud nedošlo k chybě v navigaci, ke kterým však docházelo běžně, pouze asi 16 % shozených pum dopadlo do 300 metrů od zamýšleného cíle.

Stanislav Vítek
Churchill Society Czech Republic

Zájemcům o téma je nutno doporučit přednášku sira Martina Gilberta Churchill and the Holocaust: The Possible and Impossible.

Doporučená četba:

Martin Gilbert – Churchill and the Jews (Henry Holt and Co., 2008) / Churchill a Židé (BB art, 2008)

Richard M. Langworth – Winston Churchill, Myth and Reality: What He Actually Did and Said (McFarland, 2017)

Andrew Roberts – Churchill: Walking with Destiny (Viking, 2018) / Churchill: Předučen osudem (LEDA, 2022)