Viktoriánský hrdina

Winston Churchill měl od mládí blízko k nebezpečí i válce. Již kolem svých jednadvacátých narozenin zažil první střelbu v boji a později s nadsázkou říkal, že "není nic vzrušujícího jako být terčem palby bez následků". A skutečně – během své rané vojenské kariéry měl mimořádné štěstí a z opakovaných bojových situací vyvázl bez zranění. Sloužil na afghánské hranici Indie, zúčastnil se súdánského tažení a slavného jezdeckého útoku v roce 1898 a poté bojoval v búrské válce v letech 1899–1900.

Právě búrská válka se stala klíčovým momentem, kdy se naplno projevil jeho osobní odvaha. Churchill byl zajat poté, co se účastnil obrany vlaku přepadeného Búry, a skončil v zajateckém táboře v Pretorii. Odtud se mu však podařil odvážný útěk – vydal se na více než 480 kilometrů dlouhou cestu nepřátelským územím. Během ní se skrýval v dole, kde mu ve tmě zhasla svíčka a cítil, jak mu po obličeji běhají krysy; v jiném okamžiku ho údajně sledoval sup. Navzdory všem nebezpečím se mu podařilo dostat do bezpečí v portugalském Mosambiku.

Tento dramatický útěk z něj přes noc učinil hrdinu Britského impéria. Navíc k němu došlo v době tzv. "černého týdne", kdy Británie utrpěla několika těžkých vojenských porážek, takže Churchillův úspěch byl jednou z mála pozitivních zpráv. Díky tomu se stal jednou z prvních moderních "válečných celebrit" a jeho popularita mu výrazně pomohla v politické kariéře. Po návratu do Británie byl zvolen do parlamentu, čímž začala jeho dlouhá a významná politická dráha.

V Jihoafrické republice začala vážná koloniální válka a Churchillovi se podařilo zajistit další lukrativní zakázku, aby o ní podával zprávy pro list Morning Post. V tomto posledním mladistvém vojenském dobrodružství Churchill vyrazil do Afriky a pozdě v noci 30. října 1899 dorazil do Kapského Města. O pouhé dva týdny později byl zajat slavně zajat Búry, když byl obrněný vlak, ve kterém cestoval na jimi okupovaném území, přepaden a vykolejen. Odvážně vedl jeho obranu pod palbou – a to i přesto, že neměl status bojovníka a byl pouhým novinovým dopisovatelem, nicméně přeživší padli do zajetí.

Následující měsíc, poté co strávil své pětadvacáté narozeniny ve vězení, podnikl Churchill dramatický útěk: jelikož ostatní zajatci odmítli jít s ním, sám v nestřežené chvíli překonal zeď, schovával se v křovích, svezl se nákladním vlakem, schovával se v uhelném dole a nakonec nastoupil do vlaku směřujícího do Portugalské východní Afriky. Takto se 'probojoval' se až do Durbanu, přičemž Búrové vypsali odměnu za dopadení svého známého vězně, "živého či mrtvého" 25 liber (průměrný roční plat dělníka v té době se pohyboval kolem 50 liber). Během dalších šesti měsíců se ocitl pod palbou, zúčastnil se krvavé a neúspěšné bitvy u Spion Kop v lednu 1900 a jakmile se karta války obrátila ve prospěch Británie, byl přítomen při osvobození Ladysmithu a okupaci Pretorie. Jeho bratr Jack byl zraněn a stal se jedním z prvních pacientů, o které pečovala jejich matka, lady Randolphová, na nemocniční lodi, kterou sama zorganizovala. Churchillovi však štěstí přálo. Když se v červenci 1900 vrátil do Anglie, byl oslavován jako hrdina. Svoji anabázi nakonec popsal v knize London to Ladysmith via Pretoria na jejímž základě odstartoval svoji politickou kariéru.

"Zde život sám, život v té nejlepší a nejzdravější podobě, čeká na rozmar kulky… Existence nikdy není tak sladká, jako když je v sázce."
– Churchill, 4 February 1900 (Richard Langworth, Churchill: In His Own Words)

Pamětní deska u silnice poblíž Estcourt v provincii KwaZulu-Natal dondes připomíná zajetí Winstona Churchilla Búry dne 15. listopadu 1899, kdy byl přepaden obrněný vlak, kterým cestoval.

Generál Redvers Buller popsal tento incident jako "nepředstavitelnou hloupost", když kritizoval velitele britské posádky v Estcourt, plukovníka Charlese Longa, jehož muži měli údajně střežit most přes řeku Tugela u Colensa.

Místo toho vzal Long své jednotky zpět do bezpečí Estcourt a poté je posílal každý den hlídkovat na železniční trati v obrněném vlaku. Vlak nebyl doprovázen jízdními jednotkami a jeho pohyblivost byla omezena železničními kolejemi, takže byl naprosto vydán na milost a nemilost búrským polním dělům a překážkám na kolejích.

Búrský generál Louis Botha, který právě prováděl průzkum za Ladysmithem s malým oddílem komandos, si musel mnout oči v úžasu, když krátce po osmé hodině ranní 15. listopadu uviděl vlak uhánějící severně směrem k Chieveley. Vlak vezl 150 mužů ve třech obrněných vagonech před a za lokomotivou a ve střílně bylo vidět sedmiliberní lodní dělo.

Churchill byl ve vlaku na pozvání svého přítele, kapitána Aylmera Haldanea. Do Jižní Afriky dorazil jako válečný zpravodaj pro list The Morning Post a v Estcourt zjistil, že Haldane dostal velení nad rotou dublinských střelců (Dublin Fusiliers) poté, co byl jeho vlastní pluk, Gordon Highlanders, uvězněn v Ladysmithu obléhajícími Búry.

Churchill, vždy připraven na nebezpečné dobrodružství, nastoupil do vlaku s Haldanem a jeho muži, ale krátce za mostem přes řeku Blaauwkrantz, kde trať prudce stoupala a vlak musel zpomalit, byli odříznuti a napadeni. Búrští dělostřelci vypálili několik dělostřeleckých granátů a přesně podle jejich očekávání strojvedoucí přidal páru, načež vlak čelně narazil do nalámaných skal, kterými jejich spolubojovníci zablokovali trať. Všechny tři vagony vykolejily a vysypaly svůj lidský náklad, ale parní lokomotiva zůstala stát.

Búrové zasypali uvízlou ocelovou velrybu granáty a kulkami a brzy vyřadili z boje námořní dělo. Převrácené vagony poskytovaly Britům jen malé krytí; někteří z nich utekli do bezpečí přes násep, zatímco ostatní byli pronásledováni a zajati.

Zatímco Haldane a jeho muži udržovali stálou palbu, Churchill instruoval strojvedoucího a o hodinu později se jim podařilo dostat lokomotivu přes vykolejené vagony. Když zastavila na druhé straně mostu přes řeku Blaauwkrantz, Churchill vyskočil a vrátil se hledat Haldanea a jeho Iry, ale dostal se pod palbu dvou búrských střelců.

Vběhl do bezpečí krytu terénu, v dálce spatřil traťmistrovu boudu a vyrazil k ní, jen aby tam narazil na zrzavého Búra, který na něj namířil pušku a zařval: "Vzdej se, nebo střelím!".

Churchill šátral po své poloautomatické pistoli Mauser, ale nechal ji v lokomotivě, takže mu nezbylo nic jiného než se vzdát.

Nadšený Botha telegrafoval do Pretorie zprávy o bitvě a svém významném vězni. Čtyři členové komanda byli zraněni a Britové ztratili čtyři mrtvé, 14 zraněných a 58 zajatých.

Churchill v búrském táboře očekával svůj osud, vědom si toho, že civilista napůl v uniformě, který se aktivně a významně podílel na boji, může být popraven. Nakonec dorazil búrský polní kornet a řekl mu: "Ačkoliv jsi novinář, jen tak tě nepustíme, chlapče, protože syna britského lorda nechytáme každý den!"

Churchill a dalších 50 vězňů byli zavřeni v pretorijské škole State Model School, odkud syn lorda Randolpha Churchilla argumentoval svůj případ před búrskými úřady. Ty tvrdili, že Churchill, ač novinář a nebojovník, zmařil búrskou operaci tím, že uvolnil lokomotivu, a proto je dle práva válečným zajatcem.

Ihned po vynesení verdiktu se rozhodl utéct. Studoval pohyby stráží a v noci 12. prosince uviděl příležitost, když strážný hlídající vysokou zahradní zeď přešel ke svému druhovi a dali se do řeči zády k němu.

Churchill stoupl na římsu, popadl vršek zdi a rychle se přehoupl přes ozdobné kovové prvky na jejím okraji. Seskočil do přilehlé zahrady a pak klidně procházel Pretorií, přičemž měšťané mu nevěnovali žádnou pozornost. Měl na sobě civilní hnědý flanelový oblek, v kapse 75 liber a čtyři tabulky čokolády – ale žádnou mapu ani kompas.

Vydal se na jih, narazil na železniční trať a sledoval ji dvě hodiny až ke stanici. Naskočil na nejbližší nákladní vlak, který přijel, před svítáním z něj seskočil a schoval se mezi stromy.

"Uvědomil jsem si, že žádné využití mého vlastního chabého rozumu a síly mě nemůže zachránit před nepřáteli a že bez pomoci oné Vyšší Moci, která zasahuje do věčného sledu příčin a následků častěji, než si připouštíme, bych nikdy nemohl uspět," napsal ve svých pamětech. "Dlouze a naléhavě jsem se modlil za pomoc a vedení. Zdá se mi, že mé modlitby byly rychle a podivuhodně vyslyšeny."

Po setmění se přiblížil k několika domům u uhelného dolu. Věděl, že ve městech Witbank a Middelburg zůstalo několik anglických obyvatel, kterým bylo dovoleno zůstat v Transvaalu, aby udržovali doly v chodu, a doufal, že bude doveden k jednomu z nich. Zaklepal na dveře domu a anglicky mluvící majitel ho vpustil dovnitř. Byl to John Howard, manažer dolu Transvaal Collieries, který se ještě před válkou stal naturalizovaným občanem Transvaalu.

"Díky Bohu, že jste přišel právě sem!" zvolal. "Je to jediný dům široko daleko, kde by vás neudali."

Churchill byl nakrmen a ukryt v dole. Ve 2 hodiny ráno 19. prosince, týden po svém útěku, ho jeho zachránce ukryl mezi zásilku balíků vlny na nákladním vlaku směřujícím do Lourenço Marques (dnešní Maputo) v portugalském Mosambiku. Když vlak dorazil na místo, ohlásil se britskému konzulovi a byl téže noci naloděn na týdenní parník odplouvající do Durbanu. Churchill lakonicky poznamenal: "Dalo by se říci, že to navazovalo na můj vlak."

V Durbanu se mu dostalo hrdinského přivítání, pronesl projev na schodech radnice a vrátil se do válečné zóny, kde se nechal vyfotografovat u vykolejených vagonů.

Generál Buller souhlasil, že mu udělí důstojnickou hodnost v jednotce South African Light Horse, a Churchill byl s Bullerem a Britové prorazili blokádu a osvobodili Ladysmith. Když 5. června 1900 dorazili do Pretorie, Churchill vjel do města a našel školu Model State School, aby osvobodil své spoluvězně. Stráže zahodily své pušky, brány byly otevřeny dokořán a propuštění vězni obklíčili Búry.

Díky popularitě, kterou získal po návratu do Anglie na konci války, vstoupil Churchill do politiky a v roce 1900 ve věku 26 let vyhrál volby za Konzervativní stranu v obvodu Oldham. O čtyřicet let později, ve věku 66 let, se stal premiérem a brilantně inspiroval Brity k odporu proti Hitlerově tyranii v temných dnech roku 1940, kdy se nacistické Německo pokusilo o invazi na Britské ostrovy.

Když byl 10. května 1940 jmenován premiérem koaliční vlády, Churchill napsal: "Cítil jsem se, jako bych kráčel vstříc osudu a jako by celý můj dosavadní život byl jen přípravou na tuto hodinu."

Zemřel 24. ledna 1965 – přesně 70 let ode dne, kdy zemřel jeho otec – poslední shoda okolností v životě plném mnoha úžasných náhod.