Polo, touha po akci

V únoru 1895 vstoupil Churchill jako podporučík do 4. husarského pluku (4th Queen's Own Hussars), což byl regiment lehké kavalerie, kam běžně vstupovali potomci aristokracie. Zde hodlal získat zkušenosti, než se naplno pustí do politiky. Ještě na Sandhurstu (britská vojenská akademie) se Churchill naučil hrát pólo. Jakmile se stal důstojníkem u královniných husarů, hrál pravidelně v prestižních londýnských klubech Hurlingham a Ranelagh. Zde prokazoval talent a brzy se stal zkušeným hráčem.

Churchill hrál pólo až do svých padesáti let, přestože měl slabé pravé rameno (které si vykloubil při pádu z lodi v Indii) a musel ho mít při hře připoutané, aby mu nevyskakovalo. Kvůli tomuto zranění nikdy nemohl hrát tenis, i když Clementine byla velmi dobrá hráčka a na Chartwellu si v pozdější letech Churchillovi nechali postavit tenisový kurt (který však skončil záhy přeměněn na kroketový trávník).

Když Churchill v roce 1896 odplul se svým regimentem do Indie, zdálo se, že jedinou akcí, kterou zažije, bude právě pólo a boj o plukovní poháry v Bangalore. Toužil zažít opravdovou akci a zvednout svůj veřejný profil, a proto vzal věci do vlastních rukou a přesvědčil deník Daily Telegraph, aby ho přijal jako válečného zpravodaje. V této roli odcestoval v roce 1897 na severozápadní hranici Britské Indie, kde se připojil k Malakandskému sboru, který pod velením sira Bindona Blooda bojoval proti vzbouřeným afghánským kmenům a nájezdníkům. Dostat se na frontu trvalo pět týdnů nepohodlné cesty (lodí i vlakem) a to jen s příslibem role "zpravodaje".

Nic v životě není tak vzrušující jako být terčem palby bez kýženého výsledku.
– Winston Churchill, Příběh malakandského sboru

Příběh malakandského sboru – první kniha

V tomto kontextu poté vzniká Churchillova první kniha, v češtině známá jako Příběh malakandského sboru (The Story of the Malakand Field Force). V roce 1897 byl dvaadvacetiletý poručík Winston Churchill znuděn životem u 4. husarském pluku v indickém Bangalore. Díky rodinným konexím a vlastnímu úsilí se mu podařilo připojit se jako válečný korespondent a záložní důstojník k Malakandské polní armádě generála sira Bindona Blooda. Tato trestná výprava měla potlačit povstání paštunských kmenů (Pathanů) na severozápadní hranici Britské Indie (dnešní severní Pákistán u afghánské hranice; dnes se v těchto místech stále bojuje).

V létě 1897 vyvolal místní fakír známý jako "Šílený mulláh" (Saidullah) svatou válku proti Britům. Tisíce ozbrojených kmenových bojovníků zaútočily na britské tábory v Malakandu a Chakdaře. Churchill se ocitl přímo uprostřed bojů – poprvé v životě zažil skutečnou válku, tedy pokud nepočítáme jeho roli pozorovatele v občanské válce na Kubě.

Kniha The Story of the Malakand Field Force: An Episode of Frontier War vyšla v roce 1898 a stala se Churchillovým literárním debutem. Je to živý, poutavý a velmi osobní popis celé kampaně. Churchill v ní mmj. detailně líčí dramatický noční útok na britský tábor v Malakandu, statečnou obranu pevnosti Chakdara nebo těžké boje v údolí Mamund, kde sám vedl jezdecké hlídky a účastnil se boje zblízka.

"… A přesto zatímco tohle všechno postihovalo národy Západu a zdálo se být předzvěstí úpadku či zničení lidského rodu, divoké hory severní Indie, nyní zaplavené divochy zuřivějšími než ti, kteří vydrancovali Řím, obývali mírní lidé, prosperující, přičinliví a vzdělaní, kteří zasvětili své životy onomu vyrovnanému rozplynutí se v nic, které je vyjadřováno slovem nirvána. Když tak uvažujeme o převratech, které přináší čas, a sledujeme, jak s jeho plynutím jsou vzdělanost a pokrok doma pokaždé někdě jinde, je nemožné vyhnout se závěru, snad truchlivému, že slunce civilizace nemůže ozařovat celý svět současně."
– Winston Chuchill, Příběh malakandského sboru

Kniha není jen suchým vojenským raportem. Churchill barvitě popisuje drsnou horskou krajinu, místní zvyky a statečnost paštunských bojovníků, složitou politiku divokého pohraničí říše i chyby britského velení. Zároveň obdivuje disciplínu a odvahu britských a indických vojáků. Nešetří ani kritikou – poukazuje na neefektivitu některých operací a na obtíže bojů s nepravidelnými kmenovými silami v hornatém terénu.

Díky barvitému jazyku a osobním postřehům se kniha stala okamžitým úspěchem. Churchill za ni dostal vysoké honoráře a poprvé si uvědomil, že psaní mu může vynášet mnohem více než vojenská služba. Tato zkušenost upevnila jeho rozhodnutí opustit armádu a vydat se na dráhu spisovatele a politika.

Příběh Malakandského sboru je cenný nejen jako první Churchillovo dílo, ale i jako raný příklad jeho charakteristického stylu – kombinace reportérského citu pro detail, literárního talentu a strategického myšlení. Ukazuje mladého Churchilla jako odvážného, ambiciózního a bystrého pozorovatele, který už tehdy viděl "hranici civilizace" a střet impéria s tradičními společnostmi.

Kniha zůstává dodnes čtivá a často citovaná jako klasický popis britských "malých válek" na severozápadní hranici.

"Kulka do nohy udělá ze statečného muže zbabělce. Rána do hlavy udělá z rozumného člověka blázna. Četl jsem, že dostatek absintu může udělat z dobrého člověka darebáka. Triumf ducha nad hmotou se nezdá být dosud dokonán."
– Winston Churchill, Příběh malakandského sboru