Sinews of Peace / Opory míru
"Napříč kontinentem se od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu spustila železná opona".
Fultonská řeč je běžné označení projevu, který Winston Churchill pronesl jako čerstvě bývalý britský premiér 5. března 1946 na univerzitě Westminster College ve Fultonu, v americkém státě Missouri u příležitosti udělení čestného doktorátu. Z Missouri pocházel úřadující americký prezident Harry S. Truman, který Churchillovu řeč uvedl.
Skutečný název tohoto proslovu je Sinews of Peace (Opory míru). Churchill v něm vyzval k úzké spolupráci USA a Velké Británie (užil později zlidovělý termín speciální vztah) a kritizoval Sovětský svaz za politiku vůči zemím střední a východní Evropy, které připadly do jeho sféry vlivu. Churchill poukazoval na to, že Stalin neumožnil v těchto státech demokratický vývoj, jak to slíbil v Jaltské dohodě, a proměňuje je v bastiony komunistického říše v permanentní opozici proti Západu. V proslovu zazněla známá věta: "Napříč kontinentem se od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu spustila železná opona". Tato slova měla velký ohlas, proto se fultonský projev někdy označuje jako Řeč o železné oponě (Iron Curtain Speech). Churchill bývá také označován za autora tohoto pojmu, ačkoli ten byl v diplomatických a odborných kruzích opakovaně použit dříve.
Churchill Society Czech Republic vznikla k 80. výročí tohoto projevu a připravila pro vás jeho překlad, který naleznete níže. Pod překladem si jej můžete celý přečíst v původní podobě; najít si ho v národním archivu popř. pustit jeho nahrávku – jako jeden z nemnoha Churchillových projevů byl celý zaznamenán na zvukový záznam, poslechnout si jej celý můžete níže:
(Full radio broadcast with introductions)
Source: Internet Archive (public domain archival recording)
Kontext
Churchillův fultonský projev (známý také jako " projev o železné oponě" nebo pod svým názvem "Opory míru") lze považovat za nejdůležitější projev, který Churchill přednesl jako vůdce opozice (1945–1951). Obsahuje určitá slovní spojení – "zvláštní vztah", "opory míru" –, která okamžitě zdomácněla a přetrvala dodnes. Byla to však pasáž o železné oponě, která přitáhla okamžitou mezinárodní pozornost a měla nedozírný dopad na veřejné mínění ve Spojených státech a v západní Evropě. Ruští historici datují začátek studené války právě tímto projevem. Svou frazeologií a složitým propojováním několika témat až k elektrizujícímu vyvrcholení lze tento projev považovat za klasiku.
5. března, 1946
Westminster College, Fulton, Missouri
Je mi potěšením, že mohu dnes odpoledne zavítat na Westminster College, a jsem poctěn, že mi udělujete čestný titul. Jméno "Westminster" je mi nějak povědomé.
Zdá se, že jsem o něm již slyšel. Vskutku, právě ve Westminsteru jsem získal velmi podstatnou část svého vzdělání v politice, dialektice, rétorice a jedné či dvou dalších věcech. Ve skutečnosti jsme byli oba vzděláni ve stejných, podobných, nebo v každém případě spřízněných institucích.
Je také poctou, snad téměř jedinečnou, aby byl soukromý návštěvník uveden před akademické publikum prezidentem Spojených států. Uprostřed svých těžkých břemen, povinností a zodpovědností – nevyhledávaných, ale nezavržených – urazil prezident tisíc mil, aby dodal důstojnosti a vážnosti našemu dnešnímu setkání a aby mi dal příležitost promluvit k tomuto spřízněnému národu, stejně jako ke svým vlastním krajanům za oceánem, a možná i k několika dalším zemím. Prezident vám řekl, že je jeho přáním, a jsem si jist, že i vaším, abych měl plnou svobodu podat svou upřímnou a věrnou radu v těchto úzkostných a matoucích časech. Určitě této svobody využiji a cítím se tím spíše v právu tak učinit, protože jakékoli soukromé ambice, které jsem mohl ve svých mladších letech chovat, byly uspokojeny nad mé nejdivočejší sny. Dovolte mi však, abych ujasnil, že nemám žádné oficiální poslání ani status jakéhokoli druhu a že mluvím pouze za sebe. Není zde nic jiného, než co vidíte.
Mohu proto nechat svou mysl, se zkušeností celého života, přemítat o problémech, které nás obklopují na prahu našeho absolutního vítězství ve zbrani, a snažit se zajistit, s jakou silou disponuji, aby to, co bylo získáno s tolika oběťmi a utrpením, bylo zachováno pro budoucí slávu a bezpečí lidstva.
Spojené státy stojí v této době na vrcholu světové moci. Je to slavnostní okamžik pro americkou demokracii. Neboť s prvenstvím v moci je spojena také úctu vzbuzující odpovědnost vůči budoucnosti. Když se rozhlédnete kolem sebe, musíte cítit nejen vědomí splněné povinnosti, ale musíte cítit i úzkost, abyste neklesli pod úroveň úspěchů. Příležitost je zde nyní, jasná a zářící pro obě naše země. Odmítnout ji, ignorovat ji nebo ji promrhat nám všem přinese dlouhé výčitky v budoucích dobách. Je nutné, aby stálost mysli, vytrvalost v cíli a velkolepá prostota rozhodování vedly a vládly chování anglicky mluvících národů v míru, jako tomu bylo ve válce. Musíme, a věřím, že budeme, s to se ukázat jako rovni tomuto přísnému požadavku.
Když američtí vojenští činitelé přistupují k nějaké vážné situaci, mají ve zvyku psát do záhlaví své směrnice slova "celkový strategický koncept" (Overall Strategic Concept). Je v tom moudrost, protože to vede k jasnosti myšlení. Jaký je tedy ten celkový strategický koncept, který bychom měli dnes vepsat? Není to nic menšího než bezpečnost a blaho, svoboda a pokrok všech domovů a rodin všech mužů a žen ve všech zemích. A zde mluvím zejména o nespočetných chatrčích či bytových domovech, kde se živitel rodiny snaží uprostřed nehod a životních útrap chránit svou ženu a děti před nedostatkem a vychovávat rodinu v bázni Boží, nebo na etických koncepcích, které často hrají svou mocnou roli.
Aby byla těmto bezpočtu domovů zajištěna bezpečnost, musí být chráněny před dvěma obřími lupiči: válkou a tyranií. Všichni známe děsivé nepokoje, do kterých je uvržena běžná rodina, když se prokletí války snese na živitele a ty, pro které pracuje a usiluje. Strašná zkáza Evropy se vší její zmizelou slávou a velkých částí Asie nám zírá do očí. Když úmysly zlých mužů nebo agresivní pud mocných států rozpustí na rozsáhlých územích rámec civilizované společnosti, prostí lidé jsou konfrontováni s obtížemi, se kterými se nemohou vypořádat. Pro ně je vše pokřivené, vše zlomené, dokonce rozdrcené na kaši.
Když tu tak stojím v toto tiché odpoledne, otřásám se při představě, co se skutečně děje milionům lidí nyní a co se bude dít v tomto období, kdy po zemi kráčí hladomor. Nikdo nedokáže vypočítat to, co bylo nazváno "neodhadnutelným součtem lidské bolesti". Naším nejvyšším úkolem a povinností je chránit domovy prostých lidí před hrůzami a bídou další války. Na tom jsme se všichni shodli.
Naši američtí vojenští kolegové, poté co vyhlásili svůj "celkový strategický koncept" a vypočítali dostupné zdroje, vždy přistupují k dalšímu kroku – jmenovitě k metodě. I zde existuje široká shoda. Pro hlavní účel prevence války již byla vybudována světová organizace, OSN, nástupkyně Společnosti národů, s rozhodujícím přispěním Spojených států a vším, co to znamená, je již v činnosti. Musíme zajistit, aby její práce byla plodná, aby byla realitou a ne fraškou, aby byla silou pro akci a ne jen pěnou slov, aby byla skutečným chrámem míru, v němž mohou být štíty mnoha národů jednou zavěšeny, a ne jen arénou v babylonské věži. Než odvrhneme pevné záruky národního zbrojení pro sebezáchovu, musíme si být jisti, že náš chrám je postaven ne na tekutých píscích nebo bažinách, ale na skále. Každý s otevřenýma očima vidí, že naše cesta bude obtížná a také dlouhá, ale pokud budeme vytrvale spolupracovat, jako jsme to dělali ve dvou světových válkách – ačkoli bohužel ne v mezidobí mezi nimi – nepochybuji, že nakonec dosáhneme našeho společného cíle.
Mám však konkrétní a praktický návrh k akci. Soudy a magistráty mohou být zřízeny, ale nemohou fungovat bez šerifů a strážníků. Organizace spojených národů musí být okamžitě začít vybavovat mezinárodními ozbrojenými silami. V takové věci můžeme postupovat jen krok za krokem, ale musíme začít hned. Navrhuji, aby každá z mocností a států byla vyzvána, aby delegovala určitý počet leteckých perutí do služeb světové organizace. Tyto perutě by byly vycvičeny a připraveny ve svých vlastních zemích, ale rotovaly by z jedné země do druhé. Nosily by uniformu svých vlastních zemí, ale s jinými odznaky. Nebylo by po nich vyžadováno, aby jednaly proti svému vlastnímu národu, ale v jiných ohledech by byly řízeny světovou organizací. Mohlo by se to začít v malém měřítku a růst s tím, jak by rostla důvěra. Přál jsem si, aby se tak stalo po první světové válce, a zbožně doufám, že se tak stane ihned.
Nicméně by bylo nesprávné a neuvážené svěřit tajné znalosti nebo zkušenosti o atomové bombě, které nyní sdílejí Spojené státy, Velká Británie a Kanada, světové organizaci, dokud je stále v plenkách. Bylo by zločinným šílenstvím vrhnout ji do tohoto stále rozbouřeného a nesjednoceného světa. Nikdo v žádné zemi nespal ve své posteli o nic hůře proto, že tyto znalosti, metoda a suroviny k jejich aplikaci jsou v současnosti z velké části ponechány v amerických rukou. Nevěřím, že bychom všichni spali tak klidně, kdyby byly pozice obrácené a kdyby nějaký komunistický nebo neofašistický stát monopolizoval tyto děsivé prostředky. Strach z nich samotných by mohl být snadno zneužit k vynucení totalitních systémů na svobodném demokratickém světě s důsledky otřesnými pro lidskou představivost. Bůh chtěl, aby se tak nestalo, a máme alespoň prostor k nadechnutí, abychom si dali dům do pořádku, než bude nutné čelit tomuto nebezpečí: a i tehdy, pokud nebude šetřeno žádného úsilí, bychom stále měli mít takovou impozantní převahu, abychom mohli uvalit účinné odstrašující prostředky na její použití nebo hrozbu použití jinými. Nakonec, až bude nezbytné bratrství lidí skutečně ztělesněno a vyjádřeno ve světové organizaci se všemi nezbytnými praktickými zárukami, aby byla efektivní, budou tyto pravomoci přirozeně svěřeny této světové organizaci.
Nyní přicházím k druhému nebezpečí těchto dvou lupičů, které ohrožuje chatrč, domov a prosté lidi – jmenovitě k tyranii. Nemůžeme být slepí k faktu, že svobody, kterých požívají jednotliví občané v celém Britském impériu, neplatí v značném počtu zemí, z nichž některé jsou velmi mocné. V těchto státech je kontrola nad prostými lidmi vynucována různými druhy všezahrnujících policejních vlád. Státní moc je vykonávána bez omezení, buď diktátory, nebo sevřenými oligarchiemi operujícími prostřednictvím privilegované strany a politické policie. Není naší povinností v této době, kdy je obtíží tak mnoho, násilně zasahovat do vnitřních záležitostí zemí, které jsme ve válce nedobyli. Musíme však nikdy nepřestat hlásat nebojácnými tóny velké principy svobody a práva člověka, které jsou společným dědictvím anglicky mluvícího světa a které skrze Magnu Chartu, Listinu práv (Bill of Rights), Habeas Corpus, soud porotou a anglické zvykové právo nacházejí svůj nejslavnější výraz v americké Deklaraci nezávislosti.
To vše znamená, že lidé kterékoli země mají právo a měli by mít moc ústavním jednáním, svobodnými neomezenými volbami s tajným hlasováním, zvolit nebo změnit charakter či formu vlády, pod níž žijí; že by měla vládnout svoboda slova a myšlení; že soudy, nezávislé na výkonné moci, nezaujaté jakoukoli stranou, by měly spravovat zákony, které obdržely široký souhlas velkých většin nebo jsou posvěceny časem a zvykem. Zde jsou vlastnické listiny svobody, které by měly ležet v každém domově. Zde je poselství britských a amerických národů lidstvu. Kázat to, co praktikujeme – praktikovat to, co kážeme.
Nyní jsem uvedl dvě velká nebezpečí, která ohrožují domovy lidí: válku a tyranii. Ještě jsem nemluvil o chudobě a nedostatku, které jsou v mnoha případech převládající úzkostí. Ale pokud budou odstraněna nebezpečí války a tyranie, není pochyb, že věda a spolupráce mohou v příštích několika letech přinést světu, jistě v příštích několika desetiletích, nově vyučeni v drsné škole války, rozšíření materiálního blahobytu nad cokoli, co se kdy v lidské zkušenosti vyskytlo. Nyní, v tomto smutném a dechberoucím okamžiku, jsme uvrženi do hladu a tísně, které jsou následkem našeho ohromného zápasu; ale to pomine a může pominout rychle, a není žádný důvod kromě lidské hlouposti nebo podlidského zločinu, který by měl odepřít všem národům zahájení a užívání věku hojnosti. Často jsem používal slova, která jsem se naučil před padesáti lety od velkého irsko-amerického řečníka, mého přítele, pana Bourke Cockrana: "Je dost pro všechny. Země je štědrá matka; poskytne v hojné míře potravu pro všechny své děti, pokud budou jen obdělávat její půdu ve spravedlnosti a v míru." Do této chvíle cítím, že jsme v plné shodě.
Nyní, zatímco stále sleduji metodu realizace našeho celkového strategického konceptu, přicházím k jádru toho, co jsem sem přijel říci. Ani jistá prevence války, ani trvalý vzestup světové organizace nebude dosažen bez toho, co jsem nazval bratrským sdružením anglicky mluvících národů. To znamená zvláštní vztah mezi Britským společenstvím a impériem a Spojenými státy. Není čas na obecnosti a odvážím se být přesný. Bratrské sdružení vyžaduje nejen rostoucí přátelství a vzájemné porozumění mezi našimi dvěma obrovskými, ale spřízněnými systémy společnosti, ale pokračování intimního vztahu mezi našimi vojenskými poradci, vedoucí ke společnému studiu potenciálních nebezpečí, podobnosti zbraní a manuálů instrukcí a k výměně důstojníků a kadetů na technických školách. Mělo by s sebou nést pokračování současných zařízení pro vzájemnou bezpečnost společným využíváním všech námořních a leteckých základen v držení kterékoli země po celém světě. To by možná zdvojnásobilo mobilitu amerického námořnictva a letectva. Výrazně by to rozšířilo mobilitu sil Britského impéria a mohlo by to dobře vést, pokud a jak se svět uklidní, k důležitým finančním úsporám. Již nyní společně využíváme velký počet ostrovů; další nám mohou být v blízké budoucnosti svěřeny do společné péče.
Spojené státy již mají trvalou dohodu o obraně s dominiem Kanada, které je tak oddaně připoutáno k Britskému společenství a impériu. Tato dohoda je účinnější než mnohé z těch, které byly často uzavřeny pod formálními spojenectvími. Tento princip by měl být rozšířen na všechna Britská společenství (Commonweahlth) s plnou reciprocitou. Takto, ať se stane cokoli, a jedině tak, budeme sami v bezpečí a schopni spolupracovat pro vysoké a prosté příčiny, které jsou nám drahé a neznamenají nic zlého pro nikoho. Nakonec může přijít – cítím, že nakonec přijde – princip společného občanství, ale s tím se můžeme spokojit, že to přenecháme osudu, jehož nataženou paži mnozí z nás již jasně vidí.
Existuje však důležitá otázka, kterou si musíme položit. Byl by zvláštní vztah mezi Spojenými státy a Britským společenstvím v rozporu s našimi nadřazenými loajalitami ke Světové organizaci? Odpovídám, že naopak, je to pravděpodobně jediný prostředek, kterým tato organizace dosáhne svého plného vzrůstu a síly. Již existují zvláštní vztahy Spojených států s Kanadou, o nichž jsem se právě zmínil, a existují zvláštní vztahy mezi Spojenými státy a jihoamerickými republikami. My Britové máme naši dvacetiletou smlouvu o spolupráci a vzájemné pomoci se sovětským Ruskem. Souhlasím s panem Bevinem, ministrem zahraničí Velké Británie, že by to mohla být klidně padesátiletá smlouva, co se nás týče. Neusilujeme o nic jiného než o vzájemnou pomoc a spolupráci. Britové mají spojenectví s Portugalskem nepřerušené od roku 1384, které přineslo plodné výsledky v kritických momentech minulé války. Žádné z nich není v rozporu se všeobecným zájmem světové dohody nebo světové organizace; naopak, pomáhají mu. "V domě mého Otce je mnoho příbytků." [1] Zvláštní sdružení mezi členy OSN, které nemají žádný agresivní bod proti žádné jiné zemi, které nechovají žádný záměr neslučitelný s Chartou OSN, nejsou škodlivá, ale prospěšná a, jak věřím, nezbytná.
Mluvil jsem dříve o Chrámu míru. Dělníci ze všech zemí musí tento chrám vybudovat. Pokud se dva z těchto dělníků znají obzvláště dobře a jsou starými přáteli, pokud jsou jejich rodiny propleteny a pokud mají "víru v záměry toho druhého, naději v budoucnost toho druhého a milosrdenství k nedostatkům toho druhého" [2] – abych citoval některá dobrá slova, která jsem zde nedávno četl – proč by nemohli pracovat společně na společném úkolu jako přátelé a partneři? Proč by nemohli sdílet své nástroje a tím zvýšit své pracovní schopnosti? Vskutku, musí to udělat, jinak chrám nemusí být postaven, nebo, pokud postaven bude, může se zhroutit a my všichni budeme opět shledáni nepoučitelnými a budeme muset jít a zkusit se učit znovu potřetí ve škole války, nesrovnatelně přísnější, než je ta, z níž jsme byli právě propuštěni. Temné věky se mohou vrátit, doba kamenná se může vrátit na lesklých křídlech vědy a to, co by nyní mohlo pršet nesmírné materiální požehnání na lidstvo, může dokonce přivodit jeho úplnou zkázu. Varuji, říkám; čas může být krátký. Nedovolme, abychom se vydali cestou nechat události unášet, dokud nebude příliš pozdě. Pokud má existovat bratrské sdružení takového druhu, jaké jsem popsal, se vší tou extra silou a bezpečností, kterou obě naše země mohou z něj získat, zajistěme, aby tato velká skutečnost byla známa světu a aby hrála svou roli při uklidňování a stabilizaci základů míru. To je cesta moudrosti. Prevence je lepší než léčba.
Stín padl na scény tak nedávno osvětlené spojeneckým vítězstvím. Nikdo neví, co hodlá sovětské Rusko a jeho komunistická mezinárodní organizace v blízké budoucnosti udělat, nebo jaké jsou limity, pokud vůbec nějaké, jejich expanzivních a proselytistických tendencí. Mám silný obdiv a úctu k udatnému ruskému lidu a ke svému válečnému soudruhovi, maršálu Stalinovi. V Británii – a nepochybuji, že i zde – je hluboká sympatie a dobrá vůle vůči národům celého Ruska a odhodlání vytrvat navzdory mnoha rozdílům a odmítnutím v navazování trvalého přátelství. Rozumíme ruské potřebě být v bezpečí na svých západních hranicích odstraněním veškeré možnosti německé agrese. Vítáme Rusko na jeho právoplatném místě mezi předními národy světa. Vítáme její vlajku na mořích. Především vítáme neustálé, časté a rostoucí kontakty mezi ruským lidem a našimi lidmi na obou stranách Atlantiku. Je však mou povinností, neboť jsem si jist, že byste si přáli, abych vám fakta sdělil tak, jak je vidím, předložit vám určitá fakta o současné pozici v Evropě.
Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu spustila se přes kontinent železná opona. Za tou linií leží všechna hlavní města starobylých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato slavná města a populace kolem nich leží v tom, co musím nazvat sovětskou sférou, a všechna jsou podrobena v jedné nebo druhé formě, nejen sovětskému vlivu, ale velmi vysoké a v mnoha případech rostoucí míře kontroly z Moskvy.
Jedině Atény – Řecko se svou nesmrtelnou slávou – je svobodné rozhodnout o své budoucnosti ve volbách pod britským, americkým a francouzským dohledem. Polská vláda ovládaná Rusy byla povzbuzena k tomu, aby učinila obrovské a neoprávněné vpády do Německa, a nyní probíhá masové vyhošťování milionů Němců v měřítku bolestném a nepředstavitelném. Komunistické strany, které byly ve všech těchto východních státech Evropy velmi malé, byly povýšeny na přední místo a moc daleko za hranice svých počtů a snaží se všude získat totalitní kontrolu. Policejní vlády převládají téměř v každém případě, a zatím, kromě Československa, neexistuje žádná skutečná demokracie. [3]
Turecko a Persie jsou obě hluboce znepokojeny a rozrušeny požadavky, které jsou na ně kladeny, a tlakem, který vyvíjí moskevská vláda. Rusové se v Berlíně pokoušejí vybudovat kvazikomunistickou stranu ve své zóně okupovaného Německa tím, že prokazují zvláštní přízeň skupinám levicových německých vůdců. Na konci bojů loni v červnu se americké a britské armády stáhly směrem na západ, v souladu s dřívější dohodou, do hloubky na některých místech 150 mil na frontě téměř čtyř set mil, aby umožnily našim ruským spojencům obsadit tento obrovský prostor území, který západní demokracie dobyly.
Pokud se nyní sovětská vláda pokusí separátním jednáním vybudovat prokomunistické Německo ve svých oblastech, způsobí to nové vážné obtíže v britských a amerických zónách a dá to poraženým Němcům moc nechat se vydražit mezi Sověty a západními demokraciemi. Ať už jsou z těchto faktů vyvozeny jakékoli závěry – a fakta to jsou – toto rozhodně není ta osvobozená Evropa, kterou jsme bojovali vybudovat. Ani není taková, která obsahuje základy trvalého míru.
Bezpečnost světa vyžaduje novou jednotu v Evropě, z níž by žádný národ neměl být trvale vyloučen. Právě ze sporů silných mateřských ras v Evropě vzešly světové války, kterých jsme byli svědky nebo k nimž došlo v dřívějších dobách. Dvakrát v našem vlastním životě jsme viděli, jak Spojené státy, proti svým přáním a tradicím, proti argumentům, jejichž sílu nelze nepochopit, vtaženy neodolatelnými silami do těchto válek včas, aby zajistily vítězství dobré věci, ale až poté, co došlo k děsivému krveprolití a devastaci. Dvakrát musely Spojené státy vyslat několik milionů svých mladých mužů přes Atlantik, aby našli válku; ale nyní válka může najít jakýkoli národ, kdekoli může žít mezi soumrakem a úsvitem. Jistě bychom měli pracovat s vědomým záměrem pro velkolepé usmíření Evropy v rámci struktury Organizace spojených národů a v souladu s její Chartou. To, cítím, je otevřená věc politiky velmi velké důležitosti.
Před železnou oponou, která leží napříč Evropou, jsou další příčiny pro úzkost. V Itálii je komunistická strana vážně omezena tím, že musí podporovat nároky komunisty vycvičeného maršála Tita na bývalé italské území na špici Jadranu. Nicméně budoucnost Itálie visí na vlásku. Opět si nelze představit regenerovanou Evropu bez silné Francie. Celý svůj veřejný život jsem pracoval pro silnou Francii a nikdy jsem neztratil víru v její osud, ani v těch nejtemnějších hodinách. Neztratím víru ani nyní. Nicméně v mnoha zemích, daleko od ruských hranic a po celém světě, jsou zřízeny komunistické páté kolony a pracují v naprosté jednotě a absolutní poslušnosti příkazům, které dostávají z komunistického centra. Kromě Britského společenství a Spojených států, kde je komunismus v plenkách, tvoří komunistické strany nebo páté kolony rostoucí výzvu a nebezpečí pro křesťanskou civilizaci. To jsou chmurná fakta pro kohokoli, kdo by je měl přednášet na prahu vítězství získaného tolika skvělým kamarádstvím ve zbrani a ve věci svobody a demokracie; ale byli bychom velmi nerozumní, kdybychom jim nečelili přímo, dokud zbývá čas.
Výhled je také úzkostný na Dálném východě a zejména v Mandžusku. Dohoda, která byla uzavřena v Jaltě, k níž jsem byl stranou, byla extrémně příznivá pro sovětské Rusko, ale byla uzavřena v době, kdy nikdo nemohl říci, že německá válka by se nemohla rozšířit přes celé léto a podzim roku 1945 a kdy se očekávalo, že japonská válka bude trvat dalších 18 měsíců od konce německé války. V této zemi jste všichni tak dobře informováni o Dálném východě a tak oddaní přátelé Číny, že nemusím rozvádět tamní situaci.
Cítil jsem povinnost vylíčit stín, který na západě i na východě padá na svět. Byl jsem vysokým ministrem v době Versailleské smlouvy a blízkým přítelem pana Lloyd-George, který stál v čele britské delegace ve Versailles. Sám jsem nesouhlasil s mnoha věcmi, které byly vykonány, ale mám ve své mysli velmi silný dojem z této situace a je mi bolestné porovnávat ji s tou, která převládá nyní. V těch dnech byly velké naděje a bezmezná důvěra, že války skončily a že se Společnost národů stane všemocnou. Nevidím ani necítím tutéž důvěru nebo dokonce ty samé naděje ve vyčerpaném světě v současné době.
Na druhé straně odmítám myšlenku, že nová válka je nevyhnutelná; ještě více, že je bezprostřední. Protože jsem si jist, že naše osudy jsou stále v našich vlastních rukou a že držíme moc zachránit budoucnost, cítím povinnost mluvit nyní, když mám příležitost a možnost tak učinit. Nevěřím, že sovětské Rusko si přeje válku. Co si přejí, jsou plody války a neomezená expanze jejich moci a doktrín. Ale to, co musíme dnes zvážit, dokud zbývá čas, je trvalá prevence války a nastolení podmínek svobody a demokracie co nejrychleji ve všech zemích. Naše obtíže a nebezpečí nebudou odstraněny zavíráním očí před nimi. Nebudou odstraněny pouhým čekáním, co se stane; ani nebudou odstraněny politikou ústupků. Co je potřeba, je dohoda, a čím déle se bude odkládat, tím obtížnější bude a tím větší budou naše nebezpečí.
Z toho, co jsem viděl od našich ruských přátel a spojenců během války, jsem přesvědčen, že není nic, co by obdivovali tak jako sílu, a není nic, k čemu by měli menší respekt než k slabosti, zejména vojenské slabosti. Z toho důvodu je stará doktrína rovnováhy sil nezdravá. Nemůžeme si dovolit, pokud tomu můžeme pomoci, pracovat na úzkých maržích, nabízejících pokušení k vyzkoušení síly. Pokud západní demokracie budou stát při sobě v přísném dodržování principů Charty OSN, jejich vliv na prosazování těchto principů bude nesmírný a nikdo je pravděpodobně nebude obtěžovat. Pokud se však stanou rozdělenými nebo zaváhají ve své povinnosti a pokud se nechají tyto nejdůležitější roky proklouznout, pak nás skutečně může pohltit katastrofa všechny.
Minule jsem viděl, jak to vše přichází, a volal jsem nahlas na své vlastní krajany a na svět, ale nikdo nevěnoval pozornost. Až do roku 1933 nebo dokonce 1935 mohlo být Německo zachráněno před hrozným osudem, který ho postihl, a my všichni jsme mohli být ušetřeni bídy, kterou Hitler rozpoutal na lidstvo. V celé historii nikdy nebyla válka snáze preventabilní včasným zásahem než ta, která právě zpustošila tak velké oblasti zeměkoule. Podle mého přesvědčení jí mohlo být zabráněno bez jediného výstřelu a Německo mohlo být dnes mocné, prosperující a ctěné; ale nikdo nechtěl naslouchat a jeden po druhém jsme byli všichni vtaženi do hrozného víru. Jistě nesmíme dovolit, aby se to stalo znovu. Toho lze dosáhnout pouze dosažením nyní, v roce 1946, dobrého porozumění ve všech bodech s Ruskem pod obecnou autoritou Organizace spojených národů a udržením tohoto dobrého porozumění po mnoho mírových let, světovým nástrojem, podporovaným celou silou anglicky mluvícího světa a všemi jeho spojeními. To je řešení, které vám uctivě nabízím v tomto projevu, kterému jsem dal název "Opory míru".
Ať nikdo nepodceňuje trvalou sílu Britského impéria a Commonwealthu. Protože vidíte 46 milionů na našem ostrově obtěžovaných přídělovým systémem na potraviny, kterých si [sami v Británii oproti spotřebě] vypěstujeme jen polovinu, i v době války, nebo protože máme potíže s restartováním našeho průmyslu a exportního obchodu po šesti letech vášnivého válečného úsilí, nedomnívejte se, že těmito temnými roky nedostatku neprojdeme, jako jsme prošli slavnými léty agónie, nebo že za půl století neuvidíte 70 nebo 80 milionů Britů rozšířených po světě a sjednocených v obraně našich tradic, našeho způsobu života a světonázorů, které vy a my zastáváme. Pokud se k populaci anglicky mluvících Commonwealthů přidá populace Spojených států se vším, co taková spolupráce znamená ve vzduchu, na moři, po celém světě a ve vědě a v průmyslu, a v morální síle, nebude existovat žádná chvějící se, nejistá rovnováha sil, která by nabízela pokušení k ambicím nebo avanturismu. Naopak, bude existovat ohromující jistota bezpečnosti. Pokud budeme věrně dodržovat Chartu OSN a kráčet vpřed v klidné a střízlivé síle, nedoufajíc v ničí zemi nebo jmění, nesnažíc se uvalovat svévolnou kontrolu na myšlenky lidí; pokud budou všechny britské morální a materiální síly a přesvědčení spojeny s vašimi vlastními v bratrském sdružení, budou hlavní cesty budoucnosti jasné, nejen pro nás, ale pro všechny, nejen pro náš čas, ale na století dopředu.
Poznámky Churchill Society Prague
[1] Tento citát pochází z Bible, konkrétně z Evangelia podle Jana (14, 2). V českém ekumenickém překladu zní:
"V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo."
Ježíš tato slova říká svým učedníkům při Poslední večeři, když se je snaží utěšit před svým odchodem. "Dům Otce" zde symbolizuje nebe (Boží přítomnost) a "mnoho příbytků" vyjadřuje myšlenku, že v Božím království je dostatek místa pro všechny a že věčnost má mnoho podob či úrovní.
[2] Další bilbická citace, tentokrát jde o tři teologické ctnosti (víra, naděje a láska), které svatý Pavel popsal v 13. kapitole Prvního listu Korintským. Posluchačům v sále by tato spojitost neušla.
[3] Ve skutečnosti to nebylo ani s Československou poválečnou demokracií kdovíjak slavné a mnozí její protagonisté včetně např. prezidenta Beneše nebo Milady Horákové jí pomáhali kopat hrob. Více viz např. zde.
Originální znění projevu
Sinews of Peace
I am glad to come to Westminster College this afternoon, and am complimented that you should give me a degree. The name "Westminster" is somehow familiar to me.
I seem to have heard of it before. Indeed, it was at Westminster that I received a very large part of my education in politics, dialectic, rhetoric, and one or two other things. In fact we have both been educated at the same, or similar, or, at any rate, kindred establishments.
It is also an honour, perhaps almost unique, for a private visitor to be introduced to an academic audience by the President of the United States. Amid his heavy burdens, duties, and responsibilities-unsought but not recoiled from-the President has travelled a thousand miles to dignify and magnify our meeting here to-day and to give me an opportunity of addressing this kindred nation, as well as my own countrymen across the ocean, and perhaps some other countries too. The President has told you that it is his wish, as I am sure it is yours, that I should have full liberty to give my true and faithful counsel in these anxious and baffling times. I shall certainly avail myself of this freedom, and feel the more right to do so because any private ambitions I may have cherished in my younger days have been satisfied beyond my wildest dreams. Let me, however, make it clear that I have no official mission or status of any kind, and that I speak only for myself. There is nothing here but what you see.
I can therefore allow my mind, with the experience of a lifetime, to play over the problems which beset us on the morrow of our absolute victory in arms, and to try to make sure with what strength I have that what has been gained with so much sacrifice and suffering shall be preserved for the future glory and safety of mankind.
The United States stands at this time at the pinnacle of world power. It is a solemn moment for the American Democracy. For with primacy in power is also joined an awe inspiring accountability to the future. If you look around you, you must feel not only the sense of duty done but also you must feel anxiety lest you fall below the level of achievement. Opportunity is here now, clear and shining for both our countries. To reject it or ignore it or fritter it away will bring upon us all the long reproaches of the after-time. It is necessary that constancy of mind, persistency of purpose, and the grand simplicity of decision shall guide and rule the conduct of the English-speaking peoples in peace as they did in war. We must, and I believe we shall, prove ourselves equal to this severe requirement.
When American military men approach some serious situation they are wont to write at the head of their directive the words "over-all strategic concept." There is wisdom in this, as it leads to clarity of thought. What then is the over-all strategic concept which we should inscribe today? It is nothing less than the safety and welfare, the freedom and progress, of all the homes and families of all the men and women in all the lands. And here I speak particularly of the myriad cottage or apartment homes where the wage-earner strives amid the accidents and difficulties of life to guard his wife and children from privation and bring the family up in the fear of the Lord, or upon ethical conceptions which often play their potent part.
To give security to these countless homes, they must be shielded from the two giant marauders, war and tyranny. We all know the frightful disturbances in which the ordinary family is plunged when the curse of war swoops down upon the bread-winner and those for whom he works and contrives. The awful ruin of Europe, with all its vanished glories, and of large parts of Asia glares us in the eyes. When the designs of wicked men or the aggressive urge of mighty States dissolve over large areas the frame of civilised society, humble folk are confronted with difficulties with which they cannot cope. For them all is distorted, all is broken, even ground to pulp.
When I stand here this quiet afternoon I shudder to visualise what is actually happening to millions now and what is going to happen in this period when famine stalks the earth. None can compute what has been called "the unestimated sum of human pain." Our supreme task and duty is to guard the homes of the common people from the horrors and miseries of another war. We are all agreed on that.
Our American military colleagues, after having proclaimed their "over-all strategic concept" and computed available resources, always proceed to the next step-namely, the method. Here again there is widespread agreement. A world organisation has already been erected for the prime purpose of preventing war, UNO, the successor of the League of Nations, with the decisive addition of the United States and all that that means, is already at work. We must make sure that its work is fruitful, that it is a reality and not a sham, that it is a force for action, and not merely a frothing of words, that it is a true temple of peace in which the shields of many nations can some day be hung up, and not merely a cockpit in a Tower of Babel. Before we cast away the solid assurances of national armaments for self-preservation we must be certain that our temple is built, not upon shifting sands or quagmires, but upon the rock. Anyone can see with his eyes open that our path will be difficult and also long, but if we persevere together as we did in the two world wars-though not, alas, in the interval between them-I cannot doubt that we shall achieve our common purpose in the end.
I have, however, a definite and practical proposal to make for action. Courts and magistrates may be set up but they cannot function without sheriffs and constables. The United Nations Organisation must immediately begin to be equipped with an international armed force. In such a matter we can only go step by step, but we must begin now. I propose that each of the Powers and States should be invited to delegate a certain number of air squadrons to the service of the world organisation. These squadrons would be trained and prepared in their own countries, but would move around in rotation from one country to another. They would wear the uniform of their own countries but with different badges. They would not be required to act against their own nation, but in other respects they would be directed by the world organisation. This might be started on a modest scale and would grow as confidence grew. I wished to see this done after the First World War, and I devoutly trust it may be done forthwith.
It would nevertheless be wrong and imprudent to entrust the secret knowledge or experience of the atomic bomb, which the United States, Great Britain, and Canada now share, to the world organisation, while it is still in its infancy. It would be criminal madness to cast it adrift in this still agitated and un-united world. No one in any country has slept less well in their beds because this knowledge and the method and the raw materials to apply it, are at present largely retained in American hands. I do not believe we should all have slept so soundly had the positions been reversed and if some Communist or neo-Fascist State monopolised for the time being these dread agencies. The fear of them alone might easily have been used to enforce totalitarian systems upon the free democratic world, with consequences appalling to human imagination. God has willed that this shall not be and we have at least a breathing space to set our house in order before this peril has to be encountered: and even then, if no effort is spared, we should still possess So formidable a superiority as to impose effective deterrents upon its employment, or threat of employment, by others. Ultimately, when the essential brotherhood of man is truly embodied and expressed in a world organisation with all the necessary practical safeguards to make it effective, these powers would naturally be confided to that world organisation.
Now I come to the second danger of these two marauders which threatens the cottage, the home, and the ordinary people-namely, tyranny. We cannot be blind to the fact that the liberties enjoyed by individual citizens throughout the British Empire are not valid in a considerable number of countries, some of which are very powerful. In these States control is enforced upon the common people by various kinds of all-embracing police governments. The power of the State is exercised without restraint, either by dictators or by compact oligarchies operating through a privileged party and a political police. It is not our duty at this time when difficulties are so numerous to interfere forcibly in the internal affairs of countries which we have not conquered in war. But we must never cease to proclaim in fearless tones the great principles of freedom and the rights of man which are the joint inheritance of the English-speaking world and which through Magna Carta, the Bill of Rights, the Habeas Corpus, trial by jury, and the English common law find their most famous expression in the American Declaration of Independence.
All this means that the people of any country have the right, and should have the power by constitutional action, by free unfettered elections, with secret ballot, to choose or change the character or form of government under which they dwell; that freedom of speech and thought should reign; that courts of justice, independent of the executive, unbiased by any party, should administer laws which have received the broad assent of large majorities or are consecrated by time and custom. Here are the title deeds of freedom which should lie in every cottage home. Here is the message of the British and American peoples to mankind. Let us preach what we practise – let us practise what we preach.
I have now stated the two great dangers which menace the homes of the people: War and Tyranny. I have not yet spoken of poverty and privation which are in many cases the prevailing anxiety. But if the dangers of war and tyranny are removed, there is no doubt that science and co-operation can bring in the next few years to the world, certainly in the next few decades newly taught in the sharpening school of war, an expansion of material well-being beyond anything that has yet occurred in human experience. Now, at this sad and breathless moment, we are plunged in the hunger and distress which are the aftermath of our stupendous struggle; but this will pass and may pass quickly, and there is no reason except human folly or sub-human crime which should deny to all the nations the inauguration and enjoyment of an age of plenty. I have often used words which I learned fifty years ago from a great Irish-American orator, a friend of mine, Mr. Bourke Cockran. "There is enough for all. The earth is a generous mother; she will provide in plentiful abundance food for all her children if they will but cultivate her soil in justice and in peace." So far I feel that we are in full agreement.
Now, while still pursuing the method of realising our overall strategic concept, I come to the crux of what I have travelled here to Say. Neither the sure prevention of war, nor the continuous rise of world organisation will be gained without what I have called the fraternal association of the English-speaking peoples. This means a special relationship between the British Commonwealth and Empire and the United States. This is no time for generalities, and I will venture to be precise. Fraternal association requires not only the growing friendship and mutual understanding between our two vast but kindred Systems of society, but the continuance of the intimate relationship between our military advisers, leading to common study of potential dangers, the similarity of weapons and manuals of instructions, and to the interchange of officers and cadets at technical colleges. It should carry with it the continuance of the present facilities for mutual security by the joint use of all Naval and Air Force bases in the possession of either country all over the world. This would perhaps double the mobility of the American Navy and Air Force. It would greatly expand that of the British Empire Forces and it might well lead, if and as the world calms down, to important financial savings. Already we use together a large number of islands; more may well be entrusted to our joint care in the near future.
The United States has already a Permanent Defence Agreement with the Do-minion of Canada, which is so devotedly attached to the British Commonwealth and Empire. This Agreement is more effective than many of those which have often been made under formal alliances. This principle should be extended to all British Commonwealths with full reciprocity. Thus, whatever happens, and thus only, shall we be secure ourselves and able to work together for the high and simple causes that are dear to us and bode no ill to any. Eventually there may come-I feel eventually there will come-the principle of common citizenship, but that we may be content to leave to destiny, whose outstretched arm many of us can already clearly see.
There is however an important question we must ask ourselves. Would a special relationship between the United States and the British Commonwealth be inconsistent with our over-riding loyalties to the World Organisation? I reply that, on the contrary, it is probably the only means by which that organisation will achieve its full stature and strength. There are already the special United States relations with Canada which I have just mentioned, and there are the special relations between the United States and the South American Republics. We British have our twenty years Treaty of Collaboration and Mutual Assistance with Soviet Russia. I agree with Mr. Bevin, the Foreign Secretary of Great Britain, that it might well be a fifty years Treaty so far as we are concerned. We aim at nothing but mutual assistance and collaboration. The British have an alliance with Portugal unbroken since 1384, and which produced fruitful results at critical moments in the late war. None of these clash with the general interest of a world agreement, or a world organisation; on the contrary they help it. "In my father's house are many mansions." Special associations between members of the United Nations which have no aggressive point against any other country, which harbour no design incompatible with the Charter of the United Nations, far from being harmful, are beneficial and, as I believe, indispensable.
I spoke earlier of the Temple of Peace. Workmen from all countries must build that temple. If two of the workmen know each other particularly well and are old friends, if their families are inter-mingled, and if they have "faith in each other's purpose, hope in each other's future and charity towards each other's shortcomings"-to quote some good words I read here the other day-why cannot they work together at the common task as friends and partners? Why cannot they share their tools and thus increase each other's working powers? Indeed they must do so or else the temple may not be built, or, being built, it may collapse, and we shall all be proved again unteachable and have to go and try to learn again for a third time in a school of war, incomparably more rigorous than that from which we have just been released. The dark ages may return, the Stone Age may return on the gleaming wings of science, and what might now shower immeasurable material blessings upon mankind, may even bring about its total destruction. Beware, I say; time may be short. Do not let us take the course of allowing events to drift along until it is too late. If there is to be a fraternal association of the kind I have described, with all the extra strength and security which both our countries can derive from it, let us make sure that that great fact is known to the world, and that it plays its part in steadying and stabilising the foundations of peace. There is the path of wisdom. Prevention is better than cure.
A shadow has fallen upon the scenes so lately lighted by the Allied victory. Nobody knows what Soviet Russia and its Communist international organisation intends to do in the immediate future, or what are the limits, if any, to their expansive and proselytising tendencies. I have a strong admiration and regard for the valiant Russian people and for my wartime comrade, Marshal Stalin. There is deep sympathy and goodwill in Britain-and I doubt not here also-towards the peoples of all the Russias and a resolve to persevere through many differences and rebuffs in establishing lasting friendships. We understand the Russian need to be secure on her western frontiers by the removal of all possibility of German aggression. We welcome Russia to her rightful place among the leading nations of the world. We welcome her flag upon the seas. Above all, we welcome constant, frequent and growing contacts between the Russian people and our own people on both sides of the Atlantic. It is my duty however, for I am sure you would wish me to state the facts as I see them to you, to place before you certain facts about the present position in Europe.
From Stettin in the Baltic to Trieste in the Adriatic, an iron curtain has descended across the Continent. Behind that line lie all the capitals of the ancient states of Central and Eastern Europe. Warsaw, Berlin, Prague, Vienna, Budapest, Belgrade, Bucharest and Sofia, all these famous cities and the populations around them lie in what I must call the Soviet sphere, and all are subject in one form or another, not only to Soviet influence but to a very high and, in many cases, increasing measure of control from Moscow. Athens alone-Greece with its immortal glories-is free to decide its future at an election under British, American and French observation. The Russian-dominated Polish Government has been encouraged to make enormous and wrongful inroads upon Germany, and mass expulsions of millions of Germans on a scale grievous and undreamed-of are now taking place. The Communist parties, which were very small in all these Eastern States of Europe, have been raised to pre-eminence and power far beyond their numbers and are seeking everywhere to obtain totalitarian control. Police governments are prevailing in nearly every case, and so far, except in Czechoslovakia, there is no true democracy.
Turkey and Persia are both profoundly alarmed and disturbed at the claims which are being made upon them and at the pressure being exerted by the Moscow Government. An attempt is being made by the Russians in Berlin to build up a quasi-Communist party in their zone of Occupied Germany by showing special favours to groups of left-wing German leaders. At the end of the fighting last June, the American and British Armies withdrew westwards, in accordance with an earlier agreement, to a depth at some points of 150 miles upon a front of nearly four hundred miles, in order to allow our Russian allies to occupy this vast expanse of territory which the Western Democracies had conquered.
If now the Soviet Government tries, by separate action, to build up a pro-Communist Germany in their areas, this will cause new serious difficulties in the British and American zones, and will give the defeated Germans the power of putting themselves up to auction between the Soviets and the Western Democracies. Whatever conclusions may be drawn from these facts-and facts they are-this is certainly not the Liberated Europe we fought to build up. Nor is it one which contains the essentials of permanent peace.
The safety of the world requires a new unity in Europe, from which no nation should be permanently outcast. It is from the quarrels of the strong parent races in Europe that the world wars we have witnessed, or which occurred in former times, have sprung. Twice in our own lifetime we have seen the United States, against their wishes and their traditions, against arguments, the force of which it is impossible not to comprehend, drawn by irresistible forces, into these wars in time to secure the victory of the good cause, but only after frightful slaughter and devastation had occurred. Twice the United States has had to send several millions of its young men across the Atlantic to find the war; but now war can find any nation, wherever it may dwell between dusk and dawn. Surely we should work with conscious purpose for a grand pacification of Europe, within the structure of the United Nations and in accordance with its Charter. That I feel is an open cause of policy of very great importance.
In front of the iron curtain which lies across Europe are other causes for anxiety. In Italy the Communist Party is seriously hampered by having to Support the Communist-trained Marshal Tito's claims to former Italian territory at the head of the Adriatic. Nevertheless the future of Italy hangs in the balance. Again one cannot imagine a regenerated Europe without a strong France. All my public life I have worked for a Strong France and I never lost faith in her destiny, even in the darkest hours. I will not lose faith now. However, in a great number of countries, far from the Russian frontiers and throughout the world, Communist fifth columns are established and work in complete unity and absolute obedience to the directions they receive from the Communist centre. Except in the British Commonwealth and in the United States where Communism is in its infancy, the Communist parties or fifth columns constitute a growing challenge and peril to Christian civilisation. These are sombre facts for anyone to have to recite on the morrow of a victory gained by so much splendid comradeship in arms and in the cause of freedom and democracy; but we should be most unwise not to face them squarely while time remains.
The outlook is also anxious in the Far East and especially in Manchuria. The Agreement which was made at Yalta, to which I was a party, was extremely favourable to Soviet Russia, but it was made at a time when no one could say that the German war might not extend all through the summer and autumn of 1945 and when the Japanese war was expected to last for a further 18 months from the end of the German war. In this country you are all so well-informed about the Far East, and such devoted friends of China, that I do not need to expatiate on the situation there.
I have felt bound to portray the shadow which, alike in the west and in the east, falls upon the world. I was a high minister at the time of the Versailles Treaty and a close friend of Mr. Lloyd-George, who was the head of the British delegation at Versailles. I did not myself agree with many things that were done, but I have a very Strong impression in my mind of that situation, and I find it painful to contrast it with that which prevails now. In those days there were high hopes and unbounded confidence that the wars were over, and that the League of Nations would become all-powerful. I do not see or feel that same confidence or even the same hopes in the haggard world at the present time.
On the other hand I repulse the idea that a new war is inevitable; still more that it is imminent. It is because I am sure that our fortunes are still in our own hands and that we hold the power to save the future, that I feel the duty to speak out now that I have the occasion and the opportunity to do so. I do not believe that Soviet Russia desires war. What they desire is the fruits of war and the indefinite expansion of their power and doctrines. But what we have to consider here to-day while time remains, is the permanent prevention of war and the establishment of conditions of freedom and democracy as rapidly as possible in all countries. Our difficulties and dangers will not be removed by closing our eyes to them. They will not be removed by mere waiting to see what happens; nor will they be removed by a policy of appeasement. What is needed is a settlement, and the longer this is delayed, the more difficult it will be and the greater our dangers will become.
From what I have seen of our Russian friends and Allies during the war, I am convinced that there is nothing they admire so much as strength, and there is nothing for which they have less respect than for weakness, especially military weakness. For that reason the old doctrine of a balance of power is unsound. We cannot afford, if we can help it, to work on narrow margins, offering temptations to a trial of strength. If the Western Democracies stand together in strict adherence to the principles of the United Nations Charter, their influence for furthering those principles will be immense and no one is likely to molest them. If however they become divided or falter in their duty and if these all-important years are allowed to slip away then indeed catastrophe may overwhelm us all.
Last time I saw it all coming and cried aloud to my own fellow-countrymen and to the world, but no one paid any attention. Up till the year 1933 or even 1935, Germany might have been saved from the awful fate which has overtaken her and we might all have been spared the miseries Hitler let loose upon mankind. There never was a war in all history easier to prevent by timely action than the one which has just desolated such great areas of the globe. It could have been prevented in my belief without the firing of a single shot, and Germany might be powerful, prosperous and honoured to-day; but no one would listen and one by one we were all sucked into the awful whirlpool. We surely must not let that happen again. This can only be achieved by reaching now, in 1946, a good understanding on all points with Russia under the general authority of the United Nations Organisation and by the maintenance of that good understanding through many peaceful years, by the world instrument, supported by the whole strength of the English-speaking world and all its connections. There is the solution which I respectfully offer to you in this Address to which I have given the title "The Sinews of Peace."
Let no man underrate the abiding power of the British Empire and Commonwealth. Because you see the 46 millions in our island harassed about their food supply, of which they only grow one half, even in war-time, or because we have difficulty in restarting our industries and export trade after six years of passionate war effort, do not suppose that we shall not come through these dark years of privation as we have come through the glorious years of agony, or that half a century from now, you will not see 70 or 80 millions of Britons spread about the world and united in defence of our traditions, our way of life, and of the world causes which you and we espouse. If the population of the English-speaking Commonwealths be added to that of the United States with all that such co-operation implies in the air, on the sea, all over the globe and in science and in industry, and in moral force, there will be no quivering, precarious balance of power to offer its temptation to ambition or adventure. On the contrary, there will be an overwhelming assurance of security. If we adhere faithfully to the Charter of the United Nations and walk forward in sedate and sober strength seeking no one's land or treasure, seeking to lay no arbitrary control upon the thoughts of men; if all British moral and material forces and convictions are joined with your own in fraternal association, the high-roads of the future will be clear, not only for us but for all, not only for our time, but for a century to come.