Historikové, počínaje Martinem Gilbertem, publikovali ověřená fakta o Churchillovi a jeho vztahu k chemické válce v posledních čtyřiceti letech tak často a tak důkladně, že člověka znovu a znovu překvapuje, s jakou zjevnou nenapravitelností se tento mýtus stále opakuje ve veřejné debatě, kde má účelově sloužit k dehumanizaci Winstona Churchilla. Šokující hodnota tohoto tvrzení je tak vysoká, jak je nepravdivá a jeho účelovost je přímo zjevná z manipulativní práce se zdroji Churchillovými osočovateli.

Rozhořčení nad použitím chemických zbraní v Sýrii přivedlo světová média k Winstonu Churchillovi. Ve veřejném prostoru se znovu objevily se senzacechtivé zprávy v tom smyslu, že Británie a Churchill se nelišili od Sýrie a Bašára Asada, protože Churchill od první do druhé světové války schvaloval nebo inicioval použití "otravného plynu", zejména proti Indům a bolševikům v roce 1919 a proti Iráčanům ve 20. letech 20. století. Navíc měl chtít v roce 1944 "zaplavit" plynem německá města. Jeho horlivé osočovatelé obvykle citují pouze jednu větu: "Jsem rozhodně pro použití otravného plynu proti nekultivovaným kmenům." Pojďme si nyní ale uvést plný kontext.

„Nekultivované kmeny“ vs. blaho vojsk

Při druhé bitvě u Ypres v dubnu 1915 vtrhly hrůzy německého použití jedovatého plynu do šokovaného světa. Pobouření Spojenci odpověděli stejnou mincí, ačkoli britská výroba smrtícího plynu – chloru a později fosgenu – tvořila jen zlomek toho, co vyprodukovali Francouzi a Němci. Přestože vražedná kapacita těchto plynů byla omezena na pouhá 4 % bojových ztrát, odpor k jejich zákeřným účinkům a utrpení, které způsobovaly, byl všeobecný.[1]

Po válce, kdy Churchill působil na ministerstvu války, stála Británie před otázkou použití plynu proti vzbouřeným kmenům v severozápadní Indii a v Mezopotámii (dnešní Irák). Nikdy nebylo navrženo použití chloru nebo fosgenu, ale Churchill do záležitosti vnesl zmatek, když v rezortním oběžníku z roku 1919 použil obecný termín "otravný plyn":

Je to čiré pokrytectví trýznit muže jedovatým úlomkem vybuchujícího granátu a zdráhat se mu vehnat slzy do očí pomocí slzného plynu. Jsem rozhodně pro použití otravného plynu proti nekultivovaným kmenům. Morální účinek by měl být tak dobrý, že by se ztráty na životech snížily na minimum. Není nutné používat pouze ty nejsmrtelnější plyny: lze použít plyny, které způsobují velké nepohodlí a vyvolaly by čirou hrůzu, a přesto by na většině zasažených nezanechaly žádné vážné trvalé následky.[2]

O deset dní později se Churchill vyjádřil k neochotě indického úřadu použít slzný plyn proti vzbouřeným domorodcům na severozápadní hranici:

Plyn je milosrdnější zbraň než vysoce výbušný granát a nutí nepřítele přijmout rozhodnutí s menšími ztrátami na životech než jakýkoli jiný válečný prostředek. Morální účinek je také velmi velký. Neexistuje žádný představitelný důvod, proč by se k němu nemělo přistoupit. Definitivně jsme zaujali stanovisko k zachování plynu jako zbraně v budoucích válkách a jedinou překážkou je pouze ignorance ze strany indických vojenských úřadů.[3]

Churchill dále citoval to, co považoval za vyšší dobro, které podle jeho názoru činilo použití "slzotvorného plynu" přijatelným: blaho britských vojáků [na těchto místech se jednalo primárně o koloniální jednotky, nikoliv o bílé rodilé Brity – pozn. redakce]. Ve všech líčeních jeho údajného nadšení pro vedení války plynem jeho osočovateli jsem nikdy neviděl tento klíčový zápis citovaný v plném znění:

S ohledem na skutečnost, že [indický úřad] zadržuje všechny naše muže, i ty, kteří mají největší nárok na demobilizaci, nemůžeme za žádných okolností souhlasit s nevyužíváním jakýchkoli zbraní, které jsou k dispozici pro rychlé ukončení nepokojů na hranicích. Je-li pro Afghánce čestné zastřelit britského vojáka zpoza skály a rozsekat ho na kusy, když leží zraněný na zemi, proč není pro britského dělostřelce čestné vypálit granát, po kterém si zmíněný domorodec kýchne? Je to opravdu až příliš hloupé.[4]

Výše uvedený odstavec, a rozhodně jeho první část, v citacích obviňujících Churchilla ze záliby v používání plynu téměř vždy chybí. Dosvědčuje, že Churchill uvažoval šířeji a lidštěji než většina ostatních: myslel na to, jak ušetřit sloužící vojáky, z nichž většina nebyli dobrovolníci, ošklivé smrti těmi nejhrůznějšími a nejbarbarštějšími metodami.

Otázka plynu se znovu objevila poté, co Británie obsadila Mezopotámii (část staré Osmanské říše) a snažila se v ní obnovit pořádek a vytvořit stát, pozdější Irák – dnes bychom to nazvali nation buildingem. Británie si tím nezajišťovala dodávky ropy, ty už byly zajištěny jinde. Churchill ve skutečnosti považoval "Messpot" [slovní hříčka ve smyslu lavor na problémy – pozn. redakce], jak mu říkal, za obrovské plýtvání penězi.

Další využívání Královského letectva v Iráku, vysvětloval Churchill maršálu Trenchardovi, by mohlo vyžadovat "poskytnutí nějakého druhu dusivých bomb, které by způsobily určité zneschopnění, ale ne smrt..."[5]. O rok později Churchill naléhal na Trencharda, aby pokračoval v "experimentálních pracích na plynových bombách, zejména na yperitu, který by potrestal vzpurné domorodce, aniž by jim způsobil vážné zranění".[6]

Yperit je ovšem mnohem silnější káva než slzný plyn. Způsobuje svědění, podráždění kůže a velké hnisavé puchýře. Jsou-li zasaženy oči oběti, začnou pálit a bolet. Oběť může dostat zánět spojivek s otokem víček, což vede k dočasné slepotě. Churchill však měl pravdu ve svém úsudku, že yperit nebývá obvykle smrtelný. Ze 165 000 britských obětí zasažených yperitem na západní frontě v první světové válce bylo pouze 3 000 mrtvých, tedy 2,5 %. Chlor, poprvé použitý Němci, ve své pozdější "zdokonalené" fázi zabíjel téměř 20 %. Nakonec nebyl v Indii ani v Iráku použit plyn žádného druhu.[7]

Druhá světová válka

Churchillova filozofie ohledně chemických zbraní v období směřujícím k druhé světové válce zůstala v souladu s názory, které vyjádřil již dříve. Pokud by je nepřítel použil jako první, očekával by, že je použije v odvetě. Při projevu v Dolní sněmovně v roce 1932 řekl:

Nic nemůže být našemu cítění odpornější než použití otravného plynu, ale v argumentaci neexistuje žádná logika, která říká, že je ve válce zcela správné skolit muže tříštivým granátem, jehož úlomky způsobují otrávené a hnisající rány, a zároveň naprosto nemorální způsobit mu popáleninu leptavým plynem nebo ho donutit kašlat a kýchat či jinak trpět prostřednictvím dýchacích orgánů. Neexistuje žádný logický rozdíl... Postojem britské vlády byl vždy odpor k používání otravného plynu. Pokud tomu rozumím, naším jediným postupem je udržovat studium tohoto tématu na takové úrovni, abychom se neocitli v beznadějné nevýhodě, pokud by byl náhodou použit jinými proti nám.[8]

Smrtící plyn nebyl Spojenci ani Němci na bojištích druhé světové války použit, ačkoliv nacisté s ním v koncentračních táborech nepochybně dosáhli nového morálního dna. Churchill byl s patovou situací ohledně smrtícího plynu na bojišti spokojen, ale byl vždy připraven tam plyn použít, pokud by s tím nepřítel začal jako první. Jedna taková možnost nastala v únoru 1943, kdy se Londýn dozvěděl, že Němci by mohli použít plyn proti Rusům při svém protiútoku v Doněcké pánvi. Premiér okamžitě zaslal oběžník výboru náčelníků štábů:

V případě, že Němci použijí plyn proti Rusům, mé prohlášení z loňského roku samozřejmě platí. Oplatíme to zaplavením německých měst plynem v největším možném měřítku. Musíme očekávat jejich protiopatření. Je vše připraveno pro tuto eventualitu v obou směrech? Je docela možné, že další varování, jako jsem dal loni, by je mohlo na poslední chvíli zastavit, ale musíme být připraveni udeřit a splnit jakoukoli hrozbu, kterou vyslovíme, s maximální pohotovostí a přísností.[9]

Citát vytržený z kontextu, se kterým se u Churchillových kritiků často setkáváme, je "zaplavení německých měst plynem v největším možném měřítku". Je však jasné, že Churchillův zápis byl reakcí, nikoliv rozkazem. Vojáci proti tomu také nic nenamítali. Zástupci náčelníků štábů odpověděli: "Jsme ofenzivně i defenzivně připraveni na plynovou válku a jsme schopni provést odvetu ze vzduchu ve velmi velkém měřítku."[10]

Sir Martin Gilbert dodal, že premiér mluvil o yperitu (popsaném výše), "ze kterého se téměř každý zotaví". I tehdy by ho použil, pokračoval, pouze pokud "by šlo o náš život nebo smrt" nebo pokud by to "zkrátilo válku o rok...". Za tímto účelem by mohl být podle Churchilla, jak pokračuje Sir Martin,

dokonce použit i na normandském předmostí. "Je absurdní uvažovat u tohoto tématu o morálce," napsal, "když ho v minulé válce používali všichni, aniž by moralisté nebo církev řekli jediné slovo stížnosti. Na druhou stranu v minulé válce bylo bombardování otevřených měst považováno za zakázané. Teď to dělají všichni jako samozřejmost."

Bude to trvat několik týdnů nebo i měsíců, dodal Churchill, "než vás požádám, abyste zaplavili Německo otravným plynem". Mezitím chtěl, aby byla záležitost prostudována, jak napsal, "chladnokrevně rozumnými lidmi, a ne tou konkrétní skupinou žalmových zpěváků v uniformách a poraženeckých náladách, na které člověk tu a tam narazí."[11]

Armáda opět odpověděla, že je připravena, ačkoliv "pochybovala, zda by plyn v zásadě nesmrtícího druhu, jaký si Churchill představoval, mohl mít rozhodující účinek, a žádné nálety plynem nebyly provedeny."[12]

Vzhledem k rychlosti a gustu, s jakým "správně smýšlející" v médiích na Churchilla útočí, je vhodné zmínit další odstavec sira Martina – palčivou připomínku kruté reality a rozdílu mezi "námi" a "jimi":

Mýtus a realita

Pokud někdo stále věří, že Churchill byl nadšencem do smrtícího plynu, bude muset přijít s lepšími důkazy, než jaké jsme dosud viděli – a s nějakým přijatelným vysvětlením pro mnoho případů, kdy Churchill i jeho velitelé tváří v tvář jeho možnému použití zaváhali. Skutečně uvažovali v mnohem vyšších morálních rovinách než Asadův režim.

Ačkoli nikdy neprosazoval první použití smrtícího plynu, Churchillovým hlavním cílem v obou světových válkách bylo vítězství: "Vítězství za každou cenu," jak řekl v roce 1940, "vítězství navzdory veškerému teroru." K dosažení tohoto cíle byl ochoten zvážit téměř cokoli. Když popisoval vypuknutí první světové války v roce 1914, psal podobně:

Na Admiralitě jsme usilovně pracovali na většině velkých klíčových vynálezů a myšlenek války; a to v předstihu před všemi ostatními národy, přáteli i nepřáteli. Tanky, kouřové clony, torpédové hydroplány, směrové rádio, kryptografie, protiminové kryty, monitory, lodě odolné proti torpédům – to vše bylo aktivně prosazováno nebo vyvíjeno. Pouze otravný plyn jsme odložili stranou – ale ne, jak se ukázalo, z nedostatku pochopení.

Vzpomínám na slova jeho dcery Lady Soames: "Můj otec by udělal téměř cokoli, aby vyhrál válku, a troufám si říct, že musel udělat i pěkně drsné věci. Ale to ho nezbavilo lidskosti."[14]

Richard M. Langworth
Finest Hour 160
International Churchill Society