Věděli Churchill a Roosevelt o útoku na Pearl Harbor předem?

Tento mýtus má pozoruhodně dlouhý život. Pomineme-li veškerý výzkum, který jej vyvrací, proč by Churchill nevaroval Roosevelta, kdyby věděl, že se útok blíží? Obával se snad, že by USA vyslaly letadla a lodě, čímž by Japonce odradily a udržely Ameriku mimo válku? Tato představa se vymyká vší věrohodnosti.

Historici se shodují, že Roosevelt i Churchill věřili, že japonský útok přijde. Avšak jeho přesné načasování ani místo nebyly americkým ani britským zpravodajským službám známy. Nejlepším článkem o tomto mýtu je studie Rona Helgema, bývalého pracovníka CIA, který metodicky vyvrátil všechna tato obvinění. Vyvrací nařčení ze spoluúčasti jak v případě Roosevelta, tak Churchilla. Rovněž rozbíjí mýtus o údajně zachycených japonských kódech, které měly být nějakým způsobem ututlány.

Ohlupující televizních stanice dodnes vysílají pochybné dokumenty, které – stejně jako řada nekonečně se rojících pseudohistoriků a jiných internetových pomatenců – opakovaně tvrdí, že prezident Franklin Roosevelt o překvapivém útoku na Pearl Harbor vše předem věděl a dovolil, aby se stal, aby mohl zatáhnout Spojené státy do války. Tyto pořady, jak by možná řekl Arthur Balfour, obsahovaly mnoho banálního a mnoho pravdivého, avšak to, co bylo pravdivé, bylo banální, a to, co nebylo banální, nebylo pravdivé.

Začněme Robertem Oggem, neslavným "námořníkem Z", jehož příběh se v průběhu let měnil, který tvrdí, že slyšel "podivné signály", které měly pocházet z blížících se japonských letadlových lodí. Ale tyto signály by mohl slyšet pouze tehdy, pokud by ony lodě vysílaly…

Sami Japonci tvrdí, že jejich flotila (Kidó Butai) nikdy nevyslala jedinou zprávu. Dokonce demontovali telegrafní vysílací zařízení, aby zprávu možné poslat ani nebylo. Po válce nalezli tvůrci zprávy o strategickém bombardování (Strategic Bombing Survey) zprávu japonské armády o provedené akci, která připisuje úspěch útoku tomu, že bylo udrženo utajení.

Mezi důvody, proč bylo utajení zachováno, je na prvním místě rádiový klid. Jak je možné, že například námořník Z v San Francisku údajně zachytil signály japonské flotily – ale Havaj, která leží mnohem blíže a nachází se mezi Kalifornií a japonskou flotilou, nikdy nic neslyšela?

V dokumentu "Zrada" (Betrayal) vystupoval také Eric Nave, britský kryptolog, který pracoval na dešifrování japonského námořního kódu JN-25. Nave byl spoluautorem knihy Betrayal at Pearl Harbor kde tvrdil, že Churchill před Rooseveltem tajil to, co o útoku předem věděl. Jenže Nave jakysi opomíjí zmínit, že svou stanici v Singapur opusitl už v únoru 1940, a následně neměl s prací na kódech JN-25 žádnou další souvislost a nemohl tak vědět o japonském přechodu na kód JN-25B v prosinci 1940 – což vedlo k tomu, že po tomto datu nikdo nedokázal japonský námořní kód rozluštit; byť od jara 1942 dokázali Spojenci znovu japonské šifry s částečnou mírou spolehlivosti číst.

Ve veřejném prostoru se také objevuje kryptologem tichomořské flotily Joe Rochefort, hrdina bitvy o Midway, který měl údajně číst zprávy šifrované v kódu JN-25B. Jenže Rochefort sám upozorňuje, že před bitvou u Midway, tedy až půl roku po Pearl Harboru, byla schopnost amerických šifrantů číst japonské námořní kódy mezi pěti až dvaceti procenty jakékoli zprávy v kódu JN-25B.

Pak je tu údajně signál k útoku maskovaný v japonské předpovědi počasí, který měl údajně slyšet konspirační teoretik Ralph Briggs. Ten však nikdy nevysvětlil, jak mohl on, na opačném pobřeží USA v Marylandu slyšel kódovanou předpověď počasí, zatímco nikdo jiný ji neslyšel, ani jak z ní vydedukoval signál k útoku na Pearl Harbor.

Další hvězdou konspirací je bývalý reportér tiskové agentury United Press, který trvdí, že mu ministr zahraničí Hull řekl o blížícím se japonském útoku a označil Pearl Harbor jako cíl. U rozhovoru ministra zahraničí s nepodstatným novinářem neměl být nikdo jiný přítomen a Lieb jaksi opomněl svět o záležitosti informovat až dokud Cordell Hull nezemřel – deset let po válce. Toto tvrzení tak postrádá nejen jakýkoliv důkaz, ale také jakoukoliv logiku.

Jak upozorňuje bývalý zpravodajský důstojník CIA a bývalý ředitel Washington Society for Churchill, důvodem, proč se tyto nesmysly vydávají za historii, je to, že standardy pro posuzování důkazů prakticky zmizely. Ne všechny důkazy mají stejnou váhu a existuje povinnost posuzovat důkazy podle nějakého rozumného měřítka. Toto měřítko není žádná věda; přímé důkazy jsou lepší než tvrzení o tvrzení; podložené svědectví je lepší než nepodložené svědectví; forenzní důkazy jsou lepší než hospodské drby.

Obecný úpadek vzdělanosti. neschopnost být skeptický – avšak v rámci teritoria kolíkovaného fakty, myslet kriticky, klást otázky, porovnávat a konfrontovat důkazy a fakta vede k udržování jednoho mýtu vedle druhého – ať už jde o Churchilla a Coventry, hladomor v Indii, Drážďany, Pearl Harbor atd.

Navzdory desítkám let výzkumu, odtajněným dokumentům a svědectvím účastníků na obou stranách Pacifiku neexistuje jediný věrohodný důkaz, který by teorii o tom, že Churchill a Roosevelt věděli o Pearl Harboru předem, podporoval. Naopak, existuje celá řada nezvratných faktů, které ji vyvracejí. Klíčová fakta zahrnují mmj.:

JN-25B: Japonské námořnictvo v prosinci 1940 zavedlo novou verzi šifrovacího systému JN-25B. Tato verze byla pro spojenecké kryptology extrémně odolná. Jak uvádí historici námořního zpravodajství, v listopadu a prosinci 1941 byli Američané schopni dešifrovat pouze zlomek japonských zpráv (odhadem 5–20 %). Navíc tyto útržky postrádaly kontext.

Absence rádiového provozu: Japonský útočný svaz dodržoval přísný rádiový klid. Jak potvrzují japonské poválečné záznamy, telegrafní vysílače byly na lodích dokonce demontovány, aby se předešlo náhodnému vysílání. Američané a Britové nemohli zachytit signály, které jednoduše neexistovaly.

Rozptýlení pozornosti: Zpravodajské služby byly přesvědčeny, že Japonsko zaútočí v jihovýchodní Asii (Malajsie, Nizozemská východní Indie, Filipíny). Všechny dostupné informace – včetně pohybu japonských sil – naznačovaly směr na jih, nikoliv na východ směrem k Havaji. Japonci sami se o směru útoku do poslední chvíle přeli, řevnivost mezi jednotlivými složkami japonských ozbrojených sil a jejich neshody jsou legendární.

Churchillova údajná spoluúčast na této konspiraci je navíc zcela nelogická. V roce 1941 byla Británie na pokraji vyčerpání a jediným jejím cílem bylo dostat USA do války v Evropě. Churchill potřeboval, aby USA vyhlásily válku Německu, ne Japonsku. Útok na Pearl Harbor, a následné vyhlášení války USA Japonsku, automaticky neznamenalo válku proti Hitlerovi. Naopak, po Pearl Harboru hrozilo, že se USA zaměří výhradně na pomstu proti Japonsku v Pacifiku a nepřistoupí na strategii Germany First. Churchill se naopak obával, že se americká pozornost odkloní od evropského bojiště.

Neexistuje jediný písemný záznam (či alespoň věrohodné svědectví) v Churchillových denících, v korespondenci s Rooseveltem, ve vládních dokumentech nebo v hlášeních britské tajné služby, který by naznačoval, že by Churchill o útoku věděl. Pokud by Churchill disponoval informacemi o útoku na americké území, bylo by v jeho bytostném zájmu Roosevelta varovat, aby se vyhnul katastrofě, která mohla americkou účast ve válce zpochybnit nebo zpozdit.  A představa, že by prezident demokratického státu obětoval celou svou flotilu, tisíce životů a vystavil se riziku impeachmentu (v případě odhalení), je politicky absurdní.

Roosevelt byl pod obrovským tlakem izolacionistů. Pokud by se prokázalo, že věděl o blížícím se útoku a nechal své námořníky zemřít, znamenalo by to okamžitý konec jeho politické kariéry a pravděpodobně i soudní proces. Historici (např. Robert Wohlstetter v klasickém díle Pearl Harbor: Warning and Decision) jasně ukazují, že selhání nebylo způsobeno konspirací, ale "šumem" v datech. Americké velení bylo zavaleno obrovským množstvím informací, přičemž nedokázalo správně interpretovat ty klíčové. Šlo o selhání institucionální a analytické, nikoliv o cílený podvod.

Závěrem lze říct, že větší hodnotu než sledování konspiračních dokumentů má např. shlédnutí klasického velkofilmu o útoku na Pearl Harbor z roku 1970 Tora! Tora! Tora!. Z knih potom lze kromě zmiňovaného Wohlstetterova díla doporučit např. At Dawn We Slept: The Untold Story of Pearl Harbor, líčící detailně popis příprav útoku z obou stran od Gordona Williama Prange.