Winstona Churchill – Základy rétoriky (The Scaffolding of Rhetoric)

Ze všech talentů, které byly člověku dány, není žádný tak drahocenný jako dar řečnictví. Ten, kdo ho ovládá, disponuje mocí trvalejší, než jakou má velký král. Je ve světě nezávislou silou. I když ho opustí jeho strana, zradí přátelé a zbaví ho úřadů, každý, kdo vládne touto mocí, zůstává hrozivým soupeřem. Mnozí pozorovali její účinky. Shromáždění vážených občanů, chráněných veškerým cynismem těchto prozaických dnů, nedokáže odolat jejímu vlivu. Od nereagujícího ticha postupují k neochotnému souhlasu a odtud k úplnému ztotožnění se s řečníkem. Potlesk sílí a je častější, nadšení v okamžiku vzrůstá, až jsou tito lidé zachváceni emocemi, které nejsou schopni ovládat, a zmítáni vášněmi, jejichž ovládání se vzdali.

Často se však píše a opakovaně tvrdí, že doba řečnictví pomíjí. Novinové zpravodajství a rostoucí vzdělanost lidí podle všeho vedly k úpadku rétoriky. Nyní by asi žádný rétor nepřipustil, že jeho umění ztratilo svou moc, a pokud je toto tvrzení obecně přijímáno, vyplývá z něj, že v současnosti neexistují žádní řečníci. Vůbec však z toho nevyplývá, že budoucnost bude stejně neplodná.

Jednou v tomto státě existovala strana, která si myslela, že síla osobnosti v politice je věcí minulosti, a za své heslo přijala "Opatření, ne lidi", aby vzápětí třicet let slepě následovala jednoho velkého muže. [1] Zdá se, že lidská slabost je jedním z mála neměnných rysů života, a jsme přesvědčeni, že ty základní síly, které od nejstaršího starověku oslovovaly lidi, budou ovlivňovat jejich činy i nadále. Sentimentální a emocionální stránky lidské mysli získají dokonce novou sílu díky šíření vzdělání a snadnosti komunikace.

Toto přesvědčení se neopírá pouze o spekulace. Obyvatelé Spojených států amerických jsou vzdělanější než jakákoli jiná velká komunita na světě. Vše, co může přispět ke zdokonalení jednotlivce – ať už prostřednictvím materiálních vynálezů nebo politických institucí – se zde nachází ve větší míře než kdekoli jinde. V žádné zemi neexistuje tak velký objem vzdělaného veřejného mínění, a přesto v žádné jiné zemi není vliv řečnictví tak výrazný.

Povaha tak velké a trvalé síly si může právem nárokovat – a často se jí i dostalo – pečlivé zkoumání. Je vrozená, nebo získaná? Působí k dobru, či ke zlu? Je skutečná, nebo umělá? To jsou otázky, jimiž se filozofové zabývají od dob Aristotela. A nezůstávají bez odpovědi. Přesto, pokud jde o řečnictví anglicky mluvících národů, je zde prostor pro další bádání. Zdá se, že existují určité prvky vlastní veškeré rétorice: že existují určité rysy společné všem nejlepším projevům v anglickém jazyce. V malířství působí na oko částečně mechanické uspořádání barev. V hudbě jsou uchu příjemné určité kombinace akordů a disonancí. A umění řečnictví má také své "hodnoty" a svůj "generálbas": a právě to si tento článek klade za ambiciózní cíl prozkoumat.

Lešení jako umění

Při analýze si všimneme, že rétorická síla není ani zcela dána, ani zcela získána, nýbrž vypěstována. Zvláštní temperament a talent řečníka musí být dány přirozeností. Jejich rozvoj je povzbuzován praxí. Řečník je skutečný. Rétorika je částečně umělá. Částečně, ale ne zcela; neboť přirozenost umělce je duchem jeho umění a mnoho toho, co se zdá být výsledkem studia, je dáno instinktem. Pokud zkoumáme tuto podivnou bytost světlem historie, zjistíme, že má soucitnou, sentimentální a upřímnou povahu: že je často stejně snadno ovlivnitelná druhými, jako jsou druzí ovlivnitelní jím.

Řečník je vskutku ztělesněním vášní zástupů. Než je může inspirovat jakoukoli emocí, musí jí být sám zmítán. Když chce vyburcovat jejich rozhořčení, jeho srdce je naplněno hněvem. Než může dojmout jejich slzy, musí téct ty jeho. Aby je přesvědčil, musí on sám věřit. Jeho názory se mohou měnit, jak jejich dojmy blednou, ale každý řečník myslí to, co říká, ve chvíli, kdy to říká. Může být často nekonzistentní. Nikdy však není vědomě neupřímný.

Vláda hmoty nad myslí, jejího vzpurného otroka, je v tomto stavu lidského vývoje téměř absolutní: ani v tomto zkoumání nemůžeme pokračovat, aniž bychom krátce zvážili nepostradatelné fyzické atributy řečníka. Především je nezbytná nápadná přítomnost. Často malý, ošklivý nebo deformovaný, je obdařen osobním významem, který se v každém případě liší a vymyká definici. Někdy mírné a ne nepříjemné koktání nebo vada řeči pomohly zajistit pozornost publika, ale obvykle dává jeho myšlenkám výraz jasný a zvučný hlas.

Přímým, i když ne přiznaným cílem, který řečník sleduje, je uklidnit běžné vlivy a kritické schopnosti publika tím, že jejich představivosti předloží řadu živých dojmů, které jsou nahrazeny dříve, než mohou být příliš podrobně zkoumány, a mizí dříve, než mohou být napadeny. Následuje šest hlavních prvků, jimiž je tohoto cíle dosaženo.

Principy lešení

I. Správnost dikce

Znalost jazyka se měří jemným a přesným chápáním slov. V technice rétoriky není důležitějšího prvku než neustálé používání toho nejlepšího možného slova. Ať už jde o jakýkoli slovní druh, musí v každém případě naprosto vyjadřovat plný význam míněný řečníkem. Nenechá prostor pro alternativy. Slova neexistují díky libovolným pravidlům, ale byla vyvinuta vkusem a zkušeností lidstva a instinkt jazyka je v lidské povaze zakotven velmi hluboko.

Existuje jen málo posluchačů tak nevzdělaných, aby nebyli schopni obdivovat správnou dikci – i když třeba dané slovo nikdy předtím neslyšeli, pokud je použito správně, pochopí jeho význam. Skotové byli popsáni jako "přísný a zarputilý" lid. "Zarputilý" (dour) je vzácné a neobvyklé slovo: co jiného by však mohlo anglosaské mysli sdělit o charakteru lidí ze studené, šedé země – přísní, spravedliví, spořiví a nábožensky založení. Kouzlo správného vyjádření je skutečně tak mocné, že neovlivňuje pouze publikum, ale někdy dokonce vede řečníka, aniž by tím byla dotčena jeho upřímnost, k tomu, aby své zásady přizpůsobil svým frázím.

Lidé, kteří se nezamýšlejí, si často představují, že účinků řečnictví se dosahuje používáním dlouhých slov. Chyba této myšlenky vyplyne z toho, co již bylo napsáno. Kratší slova jazyka jsou obvykle ta starší. Jejich význam je hlouběji zakořeněn v národním charakteru a působí s větší silou na prosté chápání než slova nedávno přejatá z latiny a řečtiny. Všechny projevy velkých anglických řečníků – kromě případů, kdy oslovují vysoce kultivované publikum – vykazují jednotnou preferenci pro krátká, domácká slova běžného užití – pokud taková slova mohou plně vyjádřit jejich myšlenky a pocity. Stačí jako slavný příklad uvést jméno Johna Brighta. [2]

Skutečně, velké výroky většiny zemí byly vyjádřeny původními slovy. "Wir fuerchten allein Gott" (Bojíme se jedině boha), řekl Bismarck, a dal tím podnět německému národu, který dosud nevyhasl. Co může být prostšího? Použitá slova patří k těm, která by lidská mysl vyvinula nejdříve. [3]

II. Rytmus

Velký vliv zvuku na lidský mozek je dobře znám. Věty řečníka, když se uchýlí ke svému umění, se stávají dlouhými, valivými a zvučnými. Zvláštní vyváženost frází vytváří kadenci, která připomíná spíše volný verš než prózu. Bylo by snadné množit příklady, protože by bylo možné citovat téměř každou slavnou peroraci v anglickém jazyce. Dáváme přednost pouze zmínce o úvodních řádcích Johnsonova Rassela jako pozoruhodném příkladu správnosti dikce a rytmu – což v projevu nemohlo selhat a muselo na publikum působit obrovským dojmem. [4]

III. Akumulace argumentů

Vrcholu řečnictví je dosaženo rychlým sledem zvukových vln a živých obrazů. Publikum je potěšeno střídajícími se scénami předkládanými jejich představivosti. Jejich ucho je šimráno rytmem jazyka. Nadšení stoupá. Je předložena řada faktů, všechna směřující společným směrem. Konec je v dohledu dříve, než je dosažen. Dav předjímá závěr a poslední slova padají doprostřed hromového souhlasu.

IV. Analogie

Náklonnost mysli k argumentaci analogií může cynickému mysliteli poskytnout úrodné téma. Ambice lidských bytostí rozšířit své znalosti nahrává přesvědčení, že neznámé je pouze rozšířením známého: že abstraktní a konkrétní se řídí podobnými principy: že konečné a nekonečné jsou homogenní. Trefná analogie spojuje nebo se zdá spojovat tyto vzdálené sféry. Oslovuje každodenní znalosti posluchače a zve ho, aby rozhodl problémy, které mátly jeho rozumové schopnosti, měřítkem dětského pokoje a srdce.

Argumentace analogií vede spíše k přesvědčení než k důkazu a často vedla k do očí bijícím chybám. Navzdory argumentům cyniků je vliv, který na lidskou mysl vyvíjejí trefné analogie, stále a vždy nesmírný. Ať už překládají zavedenou pravdu do jednoduchého jazyka, nebo odvážně aspirují na odhalení neznámého, patří k nejobávanějším zbraním rétora. Účinek na i to nejkultivovanější publikum je elektrický:

"Jsou to [pohraniční války] jen příboj, který značí okraj a postup vlny civilizace." (Lord Salisbury, Guildhall.)

"Naše vláda v Indii je, řekněme, olejová skvrna rozprostřená po obrovském a hlubokém oceánu lidství, která ho udržuje bez bouří." (Lord Randolph Churchill.)

"Silný národ nesmí být ke svým svobodám méně bdělý než čistá žena ke své cti." (Biskup z Derry, Albert Hall, 1892.)

Je nemožné si představit jakýkoli argument, který by mohl obstát tváří v tvář těmto nebo podobným analogiím. Jedna taková může nést celý projev nebo zmařit zamýšlené opatření.

Sklon k divoké extravaganci jazyka – k extravaganci tak divoké, že se rozum vzpírá – je patrný ve většině závěrů. Emoce řečníka i posluchačů jsou stejně vybuzeny a musí být nalezeno nějaké vyjádření, které bude představovat vše, co cítí. To obvykle ztělesňuje principy, které podporují, v extrémní formě. Tak pan Pitt, přející si oslavovat svobodu, která je Angličanům vlastní: [5]

"Nejchudší člověk může ve své chýši vzdorovat všem silám Koruny. Může být chatrná; její střecha se může třást: vítr jí může profukovat; bouře mohou vniknout, déšť může vniknout – ale král Anglie vniknout nemůže! Všechny jeho síly se neodváží překročit práh tohoto obydlí." (Projev o zákonu o spotřební dani.)

Nebo pan Bryan, dychtící ukázat převahu stříbrného standardu nad zlatým: "Nepřitisknete trnovou korunu na čelo práce, ani neukřižujete lidstvo na zlatém kříži." (William Jennings Bryan, projev, 1896.) [6]

Účinek takových extravagancí na politický boj je obrovský. Stávají se hesly stran a vyznáním národů. Ale na publikum je účinkem snížení tlaku, jako když se otevře pojistný ventil.

Jejich pocity jsou více než adekvátně vyjádřeny. Jejich nadšení přeteklo. Řečník, který by chtěl podnítit své publikum k násilnému činu, by po své akumulované argumentaci, rytmických periodách a živých slovních obrazech následoval umírněným a rozumným závěrem. Žíznivému člověku by byl odepřen chladivý nápoj. Pojistné ventily by byly zašroubovány a lidé by vyšli do noci, aby si vyjádření svých pocitů našli sami. Společnost je však před tímto nebezpečím chráněna šťastnou okolností. Člověk, který dokáže inspirovat dav slovy, je, jak jsme již poznamenali, sám pod jejich vlivem. Nemůže také odolat touze vyjádřit své názory v extrémní formě nebo dovést svou argumentaci ke kulminaci. Kdyby nebylo této důmyslné protiváhy, byla by rétorika již dávno označena za zločin.

Domníváme se, že touto analýzou jsme odhalili hlavní prvky anglického řečnictví. Tak podrobné a nesourodé zkoumání struktury nahrává dojmu, že rétoriku je třeba považovat za umělou vědu, kterou si může osvojit kdokoli, kdo disponuje fyzickými předpoklady. Zkušenost ukazuje, že tento závěr by byl nesprávný. Po celé zemi jsou muži, kteří mluví dobře a plynule, kteří obětují příležitosti, a věnují talent a vytrvalost zdokonalování svého projevu, a přesto si nikdy nezaslouží být nazýváni řečníky.

Jemné umění kombinovat v harmonickém poměru různé prvky, které odděleně neznamenají nic a dohromady znamenají tak mnoho, ovládá jen velmi málo lidí. Nemohou je ani nikdy předat ostatním. Příroda si svá tajemství dobře střeží a zacpává ústa těm, jimž důvěřuje. Ale jako chemik neztrácí naději, že nakonec překlene propast mezi organickým a anorganickým a stvoří živý mikrokosmos z jeho základních prvků, tak i student rétoriky se může oddávat naději, že Příroda nakonec pozorování a vytrvalosti vydá klíč k lidským srdcím.

Redakční poznámky 

[1] Zde Churchill naráží na Britskou liberální stranu (Liberal Party) a její dlouholetou závislost na politické osobnosti Williama Ewarta Gladstona.

• Liberální strana se v druhé polovině 19. století snažila prezentovat jako hnutí založené na principech a "opatřeních" (reformách), nikoliv na kultu jednotlivců.

• Heslo "Opatření, ne lidi" bylo oblíbeným heslem liberálů, kterým se snažili distancovat od konzervativců, jež často spojovali s vlivem silných, charismatických osobností.

• "Jeden velký muž": Tímto mužem je William Ewart Gladstone, který byl čtyřikrát britským premiérem a dominoval liberální politice po přibližně tři desetiletí (zhruba od 60. do 90. let 19. století).

[2] John Bright (1811–1889) byl významný britský státník, radikální liberál a jeden z nejlepších řečníků své doby. Pocházel z kvakerské rodiny (což ovlivnilo jeho morální zaměření na pravdu a jednoduchost). Byl známý svou neuvěřitelnou schopností oslovit širokou veřejnost – od dělníků až po střední třídu. Stal se symbolem přesvědčivosti založené na úspornosti jazyka. Nepotřeboval "akademické" fráze; stačila mu jasná, přímá a často až drsně prostá angličtina, aby přesvědčil masy o svých názorech na volný obchod, mír nebo rozšíření volebního práva.

[3] Otto von Bismarck (1815–1898) byl pruský státník a první německý kancléř, který je považován za architekta moderního německého státu. Churchill k němu, jako k historické postavě, choval směsici obdivu i obezřetnosti.

[4] Rasselas (celým názvem The History of Rasselas, Prince of Abissinia) je filozofická novela z roku 1759, jejímž autorem je slavný anglický spisovatel, lexikograf a kritik 18. století Samuel Johnson (často označovaný jako Dr. Johnson). Příběh vypráví o princi, který žije ve "Šťastném údolí", kde má vše, co si může přát, ale přesto není šťastný, protože mu chybí poznání a smysl. Vydává se proto do světa, aby našel "volbu života", která by vedla ke skutečnému štěstí. Churchill se svým hlubokým vztahem k anglické literární klasice věřil, že moc slova, správná dikce a rytmus věty jsou klíčové pro to, aby řečník dokázal ovlivnit a nadchnout publikum a proto zmiňuje úvodní řádky Rassela, na kterých obdivuje jejich technickou dokonalost a sugestivnost. Johnson byl mistrem tzv. "osvícenské prózy" – jeho věty jsou vyvážené, rytmické a mají přesnou kadenci. Churchillovi jeho dílo také pomohlo chápat, že když řečník použije větu, která má vnitřní hudbu a logickou čistotu, publikum to podvědomě vnímá jako nezpochybnitelný a silný projev.

[5] William Pitt starší, 1. hrabě z Chathamu (1708–1778), byl jedním z nejvýznamnějších britských státníků 18. století a premiér Velké Británie. Pro Winstona Churchilla byl Pitt starší historickým vzorem. Jako historik (autor monumentálních dějin anglicky mluvících národů) i jako státník v něm viděl zosobnění britské odhodlanosti a schopnosti vést národ v dobách krize. 

Pitt starší vedl Británii v rozhodujícím období sedmileté války (1756–1763). Podobně jako Churchill v roce 1940 převzal vedení země v okamžiku, kdy se zdálo, že Británie prohrává, a svou neústupností, strategickým vizionářstvím a vírou v britskou námořní sílu obrátil příliv války. Pod jeho vedením se Británie stala dominantní globální mocností.

Churchill, který sám vybudoval svou politickou kariéru na síle slova, obdivoval Pitta jako jednoho z největších řečníků v britské historii. Pittova schopnost mobilizovat emoce posluchačů a přesvědčit parlament o nutnosti oběti pro "vyšší dobro" byla pro Churchilla inspirací pro jeho vlastní válečné projevy.

Pitt byl dlouhou dobu znám jako "Velký občan" (great commoner), protože dlouho odmítal přijmout šlechtický titul a chtěl zůstat poslancem Dolní sněmovny (House of Commons), aby mohl být v přímém kontaktu s lidem. Tento důraz na spojení s obyčejnými lidmi a odpor k politické korupci byly principy, které Churchill hluboce sdílel.

[6] William Jennings Bryan (1860–1925) byl jednou z nejvýraznějších postav americké politiky na přelomu 19. a 20. století. Byl to charismatický řečník, populista a přesvědčený zastánce zájmů "obyčejných lidí" (zejména zemědělců) proti moci velkých bank a průmyslových monopolů. Proslul jako jeden z nejlepších rétorů své éry. Jeho nejslavnějším momentem byl patrně právě projev na demokratické konvenci v roce 1896, kde útočil na zlatý standard zmiňovanou větou: "Nepřibijete lidstvo na kříž ze zlata!" Třikrát kandidoval na prezidenta USA (1896, 1900, 1908), ale pokaždé neúspěšně. Pro Churchilla byl Bryan zosobněním amerického radikálního populismu, který ohrožoval globální ekonomický pořádek. Americký historik skotského původu pak porovnává rané americké populisty jakým byli Andrew Jackson, William McKinley, P.T. Barnum a William Jennings Bryan (a později Richard Nixon) s Donaldem Trumpem a odmítá hloupé analogie s fašismem.