Doteky se smrtí

Winston Churchill byl po celý svůj život přesvědčen, že kráčí ruku v ruce s osudem – odtud název jeho brilantní biografie od lorda Robertse. Tento pocit v něm nevznikl až během dramatických událostí roku 1940, ale provázel ho od mládí. Už jeho narození bylo nejisté – přišel na svět o dva měsíce předčasně, což ve viktoriánské době často znamenalo smrt. V průběhu života pak opakovaně unikl smrti: prodělal těžký zápal plic, byl účastníkem několika autonehod i leteckých havárií, málem se utopil v Ženevském jezeře a přežil i požár domu. K tomu se přidala válečná zkušenost, kdy se octil pod palbou na Kubě nebo v Indii, kdy se v Súdánu jeho jezdecký pluk dostal do pasti a čelil boji tváří v tvář nebo když jako ministr vnitra osobně dohlížel při tzv. bitvě o Sidney street. 

Za první světové války jen o pár minut unikl smrti po zásahu jeho krytu na Západní frontě dělostřeleckým granátem, který zabil všechny uvnitř, při bombardování Londýna během bitvy o Británii poslal svůj personál do krytu, zatímco sám často vycházel nálety pozorovat ze střech budov ve Whitehallu. Za búrské války byl zajat po té, co se účastnil obrany vlaku přepadeného Búry, a skončil v zajateckém táboře v Pretorii. Odtud se mu však podařil odvážný útěk – vydal se na více než 480 kilometrů dlouhou cestu nepřátelským územím. Během ní se skrýval v opuštěném dole, kde mu ve tmě zhasla svíčka a cítil krysy běhat po obličeji, a v jiném okamžiku ho údajně sledoval sup. 

Všechny tyto události v něm posilovaly víru, že je osudem uchováván pro nějaký velký úkol, což navazovalo na jeho vlastní proroctví z dětství, ve kterém viděl sám sebe v dějinné roli jako obránce impéria.

Nic v životě není tak vzrušující jako být terčem palby bez kýženého výsledku.
– Winston Churchill, Příběh malakandského sboru